• Vítejte na stránkách naší farnosti!

  • Farní kostel Nejsvětější Trojice v Bohuslavicích

  • Filiální kostel sv. Urbana v Závadě

  • Filiální kostel sv. Jana Křtitele v Bělé

Copyright 2025 - Římskokatolická farnost Bohuslavice u Hlučína

Vítejte na starých stránkách naší farnosti

Homilie o 1. neděli postní

Co myslíte: Trestá nás Bůh? Obvykle se to tak říká: „Pán Bůh měl potrestal.“ Nebo: „Uvidíš, Pán Bůh tě potrestá!“ Pokud je trest spravedlivá odplata za to, co jsme spáchali, tedy že pykáme bez slitování, pak nás Bůh rozhodně netrestá! Ale trest je také cestou nápravy, šancí na proměnu, polepšení. A tady Bůh jistě pracuje na tom, abychom se poučili, zpokorněli, změnili se, obrátili apod. Bůh nás tedy spíše vychovává vším, co se nám děje, aby nás přiváděl na správnější cestu. Trestáme se především sami – následky svých hříchů nebo hříchů druhých.

Když však čteme starozákonní příběh o potopě, vypadá to, že Bůh skutečně spravedlivě trestá: rozhodne se totiž skoncovat se stvořením a zahubit lidstvo, které je zkažené a plné bezpráví. Opravdu chceme věřit v takového Boha, který ničí to, co stvořil, a lituje toho, co udělal? (srov. Gen 6,6)

Je třeba si uvědomit, že příběh o potopě je prastarý a mýtický, tzn. že odráží velmi mlhavé představy člověka o Bohu. Byl ve starověku rozšířen v mnoha kulturách. V Bibli je zaznamenán tak, že vypovídá naopak o Boží záchraně – tak jsme to slyšeli v dnešním prvním čtení: „Už nepřijde potopa, aby zpustošila zemi.“ A znamením této nové smlouvy Boha s lidstvem je duha. Jistě nejde o žádnou přírodovědnou výpověď, protože duha se nemohla objevit na světě až po jakési potopě, jestliže už předtím fungovaly přírodní zákony… Ale tak si tehdejší člověk vysvětloval příčiny různých přírodních jevů. Pro duhu má totiž hebrejština stejné slovíčko jako pro luk: Bůh tedy odkládá zbraně na viditelné místo (mezi mraky), čímž dává najevo, že nebude bojovat proti člověku, ale bude naopak ustavičně usilovat o jeho záchranu. To je smlouva hodná Boha, který netrestá tak, že ničí, ale že vysvobozuje.

V tomto příběhu je pro nás křesťany mnoho dalšího, co můžeme zachytit pozornou duchovní četbou. Spravedlivý Noe, který „chodil s Bohem“ (Gen 6,9) a který poslušným jednáním zachraňuje v arše lidstvo i zvířata, je předobrazem Krista, který svou poslušností až k smrti zachraňuje celé lidstvo před záplavou hříchu. Archa po čtyřicet dní nese všechna zvířata – což je opět historicky a také zoologicky nemožné: kde by Noe všecku tu faunu lovil a jak by ji živil… Nás to však odkazuje na původní harmonii stvoření, na vykoupení, na církev, která shromažďuje všechny na cestě do Božího království. A v druhém čtení nám apoštol Petr zvěstoval, že voda potopy byla předobrazem našeho křtu, který nám přináší očistu duše a spásu. V této duchovní četbě tedy rozpoznáváme zvěst evangelia o tom, jak Bůh jedná s lidstvem, které je zkažené hříchem: neztrestá nás, nesmete všechno zlé i s námi, ale sám se stane člověkem, je postižen nepravostmi nás všech (srov. Iz 53,6) a na kříži se nechá převalit potopou hříchu, aby ji přemohl božskou láskou, která je silnější než jakékoli zlo. Jestli Bůh něco nechává zničit, tak je to lidský život Božího Syna Ježíše Krista, aby mohl zachránit svět, který miluje (srov. Jan 3,16)!

Tuto nádhernou zvěst máme rozjímat v postní době! Dnešní evangelium na začátku postní doby nám ukazuje Ježíše na začátku jeho vrcholného zápasu o spásu světa: čtyřicet dní je na poušti. Čtyřicítka je číslo, které označuje lhůtu, rozhodující čas, přípravu – nejde v pravé řadě o přesný čas, ale o výmluvné poselství o tom, co Kristus pro nás vykonává: Duch ho vyvádí do samoty a ke středu se zlem, v němž obstojí. Očista se začíná realizovat: už ne čtyřiceti dny potopy, ale čtyřiceti dny poslušnosti, pokory a zápasu Božího Syna o naši svobodu.

A kde v tom všem máme být my? Jednoduše řečeno: tam, kde je Ježíš. Rádi bychom možná leccos ve světě ztrestali, očistili, ve spravedlivém hněvu vyhmátli viníky dali jim co proto. Ježíš tak nejedná. Bůh nikdy nenutí. Proto také dovoluje, aby člověk žil bez něho. Ale my přece chceme být s ním a v něm. Proto záchranu světa začněme u sebe – jako spravedlivý Noe, po vzoru Ježíšově, protože právě takto může Bůh ustavičně zachraňovat svět. Ježíše Duch vede na poušť. Co znamená poušť pro nás? Je to stav, v němž je člověk sám se sebou, v poctivosti a upřímnosti, a přizná si všechna ta divoká zvířata, která jej ohrožují: jsou to šelmy agrese, hněvu, neodpuštění, pýchy, požitkářství, chamtivosti, pohodlnosti, smutku, povrchní zábavy, strachu ze své ubohosti, lhostejnosti vůči druhým, odporu k modlitbě… Vždyť je toho tolik, co objevujeme v sobě a co také nasáváme z tohoto světa, který je plný takovýchto různých šelem. Ježíš je přemáhal silou Ducha tak, že mu nakonec sloužily a mohl s nimi žít. To je pobídka pro naši postní dobu: ochočit to, co nás sužuje a rozervává, a to s Ježíšem a v síle jeho svatého Ducha! K tomu je ovšem potřeba čas na ztišení, pravdivost a vytrvalost v modlitbě, rozhodnutí k lásce vůči bližním a sebezápor, kterým se cvičíme v sebeovládání. Máme na to čtyřicet dní. Kromě časového údaje je to i pro nás především doba rozhodnutí, zkoušky a přípravy.

Sázavský opat sv. Prokop (+1053) po sobě zanechal legendu, která vypráví, že rozsedlina poblíž kláštera, zvaná „Čertova brázda“, vznikla tím, že „světec ji vyoral, maje ďábla zapřaženého do pluhu a poháněje ho křížem, který držel v pravici“. Krásná legenda, řeknete si. Ale reálná: i my máme orat s čertem, tedy s ďáblem, který je za všemi těmi hrůznými šelmami našeho života i tohoto světa. Jak? Tím, že všechno, co v sobě máme a co prožíváme, budeme spojovat s Ježíšem. Dokud nás všechny ty šelmy svírají, dokud se vzpíráme obrácení a lpíme na kdečem povrchním a zlém, orá ďábel s námi. Pokud však své úsilí a prožívání vložíme na Kristův kříž, budou všechny ty zlé a těžké věci postupně sloužit Božím záměrům. A tak to, co Pokušitel proti nám chystal, se stane v našem životě brázdou Božího království ke spáse.[1]

Nechme se, bratři a sestry, uprostřed potopy tolikerého zla kolem nás i v nás vyvést Ježíšovým Duchem do pouště postní doby, abychom ve vlastní slabosti, uprostřed šelem hříšných sklonů, pokušení a zlých zátěží přemáhali ďábla, a tak Bohu pomáhali obnovovat stvoření, které on svou věrnou láskou ustavičně zachraňuje!

P. Vojtěch Janšta

 

[1] Srov. tyto úvahy: Jan Heller, „Jak sv. Prokop oral s čertem, aneb něco o Satanu“. Zápis přednášky na Prokopských zastaveních v roce 2002 v Komunitním Centru sv. Prokopa v Praze. Dostupné na: https://www.pastorace.cz/tematicke-texty/jak-sv-prokop-oral-s-certem-aneb-neco-o-satanu-prof-j-heller-1 [17. 2. 2024].

f t g m

Smartlook