Vítejte na starých stránkách naší farnosti
Homilie na Zelený čtvrtek
Sestry a bratři!
Nemám rád, když diváci odcházejí ze stadionu dříve, než skončí utkání – děje se to v situaci, kdy už je zápas jasně prohraný. Vyznívá to ovšem tak, že fanoušci jsou se svými týmem soudržní tehdy, když se daří, když se jim to líbí, když jim to dává dobré pocity z vítězství; ale když se nedaří a nějaké utkání se pokazí, nevytrvají a utíkají od zklamaných nadějí a hořkých pocitů pryč domů. Jenže fanoušci jsou součástí týmu – ne sice ústřední a nepostradatelnou, ale přesto docela zásadní: vždyť právě oni tvoří zájem o hru, oni ženou své oblíbence do boje a k vítězství. Netečný divák, který není vtažen do zápasů, je poloviční divák.
Snadno si zvykáme, že jsme diváci mnoha věcí kolem sebe, kterým můžeme přihlížet, pokud je to pro nás zajímavé, ale můžeme z toho kdykoli vystoupit. Avšak nelze být diváky ve svém vlastním životě, zvláště ve vztahu s druhými a s Bohem.
Tuto zásadní pravdu nám připomíná i dnešní první čtení. Slyšíme v něm o ustanovení svátku židovské paschy: Hospodin projde tu noc Egyptem a zahubí všechno prvorozené z lidí i z dobytka. Důvod? „Nad všemi egyptskými bohy vykonám soud. Já, Hospodin.“ Bůh Izraele přemůže všechen odpor, který se staví proti svobodě vyvoleného Božího lidu. Pro Izraelce to však nebude žádné divadlo, kterému budou přihlížet jako pasivní diváci. Jejich úkolem je vybrat nezávadného beránka, opatrovat jej po čtyři dny v domácnosti, aby se mu nic nestalo, a 14. dne měsíce ho v rodině zabít, sníst a jeho krví potřít veřeje dveří svých příbytků, aby se jim vyhnul Boží soud nad Egyptem. Takto označené dveře mohly být jakýmsi vyznavačským činem, jímž se v Egyptě upřímně přiznají ke své židovské víře. Především však toho beránka, který byl po čtyři dny součástí jejich domácnosti, má zabít „celé shromážděné společenství“, tedy s plnou účastí včetně dětí! A to proto, aby prožili, že ten beránek to odskákal za ně, že byl obětován pro jejich vysvobození, že jeho krev je všechny do jednoho ochránila před vyhubením. Tak jsou Izraelité vtaženi do výkupného děje a pocítí na sobě něco z jeho dramatu: nejsou pouhými přihlížejícími, ale účastní se vnitřně tím, co musí odvážně podstoupit a obětovat.
Pro nás křesťany je tento příběh předobrazen Kristovy velikonoční záchrany: on sám je tím bezvadným Beránkem, neposkvrněným od hříchu, který svou krví vykupuje nás, propadlé hříchu a smrti, a uvádí nás do svobody Božích dětí. V nejstarší zprávě o ustanovení eucharistie od svatého Pavla prvním v listě do Korintu jsme dnes slyšeli památná slova: „Toto je moje tělo, které se za vás vydává … Tento kalich je nová smlouva, potvrzená mou krví.“ Ježíš dává v oběti kříže své tělo a krev, tedy sebe celého, za nás, pro nás, místo nás! A zanechal nám sebe sama s touto obětí lásky v eucharistii, ve svátosti oltářní. A tak podobně jako kdysi v Egyptě také zde platí, že nemáme být pouhými diváky tohoto děje, bez vztahu k vlastnímu životu. Pro kolik katolíků účast na mši svaté vůbec nesouvisí s tím, jak žijí, jak mluví, jak se chovají! Kristus Pán řekl při své Poslední večeři: „To čiňte na mou památku.“ To není jen hezká vzpomínku, jako divadlo jednoho herce – pana faráře za oltářem. Tato Kristova oběť se zpřítomňuje pro nás! My jsme do ní vtaženi a máme s ní spojovat celý svůj život! Kristus pro nás všechno vykonal, ale nemůže nahradit naši svobodu, naše rozhodnutí, naši vůli a naši spolupráci.
Proto k nám dnešní evangelium promlouvá silnou scénou umývání nohou. Toto Ježíšovo překvapivé gesto při Poslední večeři vystihuje právě to, co vykonal na kříži: projevil nám lásku až do krajnosti, učinil pro nás všechno, ponížil se, aby nás zachránil i za cenu svého života. Toto gesto je tedy skrznaskrz eucharistické a vybízí nás k účasti: „Dal jsem vám příklad. Jak jsem já udělal vám, tak máte dělat i vy.“ Ježíšova sloužící láska v eucharistii vybízí k ochotě posloužit takto láskou bez výhrad všem kolem sebe. Pokud tak odmítáme činit nebo v pohodlné netečnosti hodíme za hlavu při východu z kostela celé své zbožné chování a přepneme do pohanského režimu, pak jsme pouhými diváky při eucharistickém divadle, z něhož pak klidně můžeme odejít dřív, jak nám to vyhovuje, nebo přijít později, protože se nás to vlastně netýká.
Právě při dnešní eucharistii proto máme příležitost si toto Ježíšovo výrazné gesto umývání nohou připomenout obřadem, v němž i my si umýváme nohy. Ano, bude tu sedět dvanáct mužů a bude je obcházet jeden kněz. Ale ani toto není jakési napodobující divadlo, nýbrž důrazné vybídnutí. Zaprvé k tomu, abychom byli ochotni nechat si posloužit. Dát si veřejně umýt nohy nemusí být dvakrát příjemné. Ale bývá mnohem obtížnější přijmout pomoc, službu a lásku druhých tam, kde bychom to chtěli zvládnout sami, ačkoli ve své křehkosti na to nestačíme. Nu a zadruhé je tento obřad vybídnutím, abychom tu lásku, kterou od Ježíše přijímáme, prokazovali službou a obětí sebe sama. Nejsme-li k tomu ochotni, přijímáme eucharistii lživě, k vlastnímu odsouzení a k pohoršení nevěřících. Svatý Pavel v oné zprávě do Korintu kritizuje adresáty právě za tento rozpor mezi přijímáním Krista a neláskou k druhým, a dodává: „Co vám na to mám říci? Pochválit vás? V tomhle vás chválit nemohu.“ Neřekl, ba neříká tato slova i nám?
V jedné farnosti, kam jsem chodíval jako dítě, myl pan farář nohy zasloužilým starcům a dával jim za to vždycky nějaké peníze. (Ne, pánové dneska ode mne opravdu nic nedostanou.) To je vrchol nepochopení! Copak je to vystoupení jako na divadle, že by bylo nutno zaplatit? Tito mužové i kněz zde zpřítomňují každého z nás: každý potřebuje nechat si posloužit a každý má lásku prokazovat druhým! Sestry a bratři, účast na dnešní mši svaté nás zavazuje, abychom neupadli do pokušení stávat se diváky toho, co Pán Ježíš pro nás vykonal a koná. „To konejte na mou památku“ – to není jen pokyn pro kněze, aby sloužili mše svaté, to je naléhavá pozvánka účastnit se Kristovy láskyplné oběti tak, aby se zpřítomňovala v našich životech. Rozhodnout se k tomu znamená přiměřeně vykročit do velikonočního třídení umučení, smrti a vzkříšení našeho Pána Ježíše Krista!
P. Vojtěch Janšta
