Vítejte na starých stránkách naší farnosti
Nedělní homilie - k aktuálnímu dění a otázkám v církvi
Homilie na 4. neděli v mezidobí B
Sestry a bratři!
Naše bohoslužby jsou veřejné, tzn. že nikdo nezamyká dveře a každý může do kostela vstoupit, aby viděl, co se zde odehrává. Křesťanství není tajnůstkářským spolkem, který provádí tajemné rituály skryté zrakům běžných smrtelníků. Zřetelně to vyjadřuje konstatování dnešního evangelia, že Ježíš působil ve městě Kafarnaum: z vesničky Nazareta přichází do města a vstupuje do středu dění, do synagogy, podobně pak obchází jiná města a vesnice. Ježíš sám před Pilátem potvrzuje: „Já jsem mluvil k světu veřejně.“ (Jan 18,20). I církev je tedy pro svět, ve světě a otevřená světu. Avšak také v sobě nese, střeží a prožívá tajemství víry. Proto ne vše je v církvi pochopitelné pro všechny a na první pohled. My jakožto věřící se ovšem máme učit tato tajemství chápat. Mši svatou může každý pozorovat na obrazovce, její hluboký smysl se však otevírá jen tomu, kdo žije s Kristem. Jedním z takových tajemství, které dnešní svět vidí, ale nechápe, je i kněžský celibát. Kněží žijí ve světě veřejně, jejich způsob života je však tajemstvím, jemuž je možno porozumět jen ve světle víry. Kvůli nepochopení světa a kvůli politováníhodným kněžským zradám pak různí samozvaní mluvčí světa i církve vykřikují, že by celibát měl být zdobrovolněn, ne-li zrušen. Jako věřící bychom však měli ve světle evangelia chápat tajemství toho, co kněží žijí. Pojďme si proto několik věcí připomenout a vysvětlit.
Především je třeba zdůraznit, že v celibátu žil samotný Ježíš. A také to mnozí nechápali a kromě nadávek do žroutů a pijanů mu předhazovali patrně i to, že je neschopný manželství. Proto Ježíš konstatuje, že jsou ti, „kteří se manželství sami zřekli pro nebeské království. Kdo může pochopit, ať pochopí“ (Mt 19,12).[1] Ježíš se totiž z lásky zcela vydal pro naši spásu. Tato jeho oběť života vyvrcholila v oběti na kříži. Kněží pak jsou svěceni, aby Božímu lidu ve své osobě a službě přinášeli Krista: hlásáním, vedením a svátostmi, na prvním místě eucharistií, která je zpřítomněním Kristovy láskyplné kalvárské oběti. Jejich způsob života tedy má sledovat oběť samotného Krista – jeho „manželskou“ vydanost pro nevěstu církev. Také kněží se zasvěcují církvi, aby podobně jako Kristus byli obětí celým svým životem, když na oltářích zpřítomňují oběť Kristovu. Kněz nemá jinou manželku než církev. Apoštol Pavel dnes ve druhém čtení píše, že „kdo nemá manželku, stará se o věci Páně“. Samozřejmě i člověk ženatý je povolán k Božím věcem. Ale žije svou lásku ke Kristu darováním sebe sama v manželství. Kdežto člověk v celibátu odevzdává Pánu celý svůj život, své síly, čas, naděje, plány, schopnosti. Nelze být rozdvojen. A Boží lid vždy dobře cítil, že kněz, který se vzdal manželství, celou svou manželskou lásku daroval jim.[2] Upřímně řečeno, nedokážu si představit, že bych poté, co se věnuji farníkům a dalším službám v církvi, měl přijít domů a starat se o ženu a děti. Copak manželství není náročným životem odevzdanosti? Chceme ho redukovat na potěšení nebo radostné vydechnutí, které je chudákům kněžím odpíráno? Copak se má kněžství stát jen zaměstnáním, výkonem funkce, kterou člověk splní, a jde žít svůj vlastní rodinný život? Jistě, manželství je přirozený životní svazek lásky a ani kněz nemá zůstávat bytostně sám. Ale pravá láska je vždy spojena se zřeknutím, odevzdáním, ba hrdinstvím… Že v manželství žitá sexualita je nutnou potřebou jako např. jídlo nebo teplo a bezpečí, je lež současné požitkářské společnosti, která chce vše dobré konzumovat jako zábavu, a není ochotna k žádné oběti. Odstraněním celibátu by církev především škodila sama sobě, protože by přišla o služebníky, kteří se s láskou obětují církvi jako Kristus a slouží jí celým svým srdcem.
Celibát tedy není výmyslem středověké církve, ale existuje od počátku. Ženatým kněžím prvních staletí byl omezován manželský život zdrženlivostí. A v každé době většinově panovalo přesvědčení, že kněžství je bytostně spojeno se zřeknutím se manželství. Kněžský celibát je proto svědectvím o přítomnosti milujícího Boha, kvůli němuž má smysl leccos opustit a dát se jen jemu. Copak o tom nesvědčí už příklad Panny Marie?
Jistěže existují prohry a špatné příklady – ale těch je dostatek i v manželství. Nebudeme-li snad řešit kněžské odchody, budeme řešit kněžské rozvody, špatnou výchovu jejich dětí apod. A že se do celibátního kněžství snadněji schovají úchylná individua, jež mají na svědomí hrůzná zneužívání? Jistě je třeba velmi pozorné formace a rozlišování. Ale zdůrazněme, že nejvíce zneužívání se odehrává v rodinách, odkud také vyrůstají porušené osobnosti, a že tomuto smutnému jevu bohužel nelze zcela zabránit. Řešením problémů kněží tedy není zrušit celibát, ale pracovat na tom, aby kněží byli dobře připravováni, aby nezůstávali sami a bez podpory ostatních kněží, aby měli kvalitní lidskou formaci a duchovní vedení. Zde máme v církvi jistě velké mezery. A možná že se kněží ve své službě hroutí i proto, že se za ně věřící málo modlí a ve všeobecném postoji samozřejmosti je nepovzbuzují a nedoceňují. Ale souhrnně lze říci, že kněz, který odešel ze svého povolání, tak učinil buď v důsledku zanedbávaného duchovního života, nebo kvůli nějakému bloku, zranění a deficitu, který ve svém lidství kdysi potlačil a nevyřešil; nebo se jedná o kombinaci obojího.[3]
Nu a názor, že zrušením celibátu vyřešíme nedostatek kněží, je neudržitelný. Budeme snad např. kvůli nedostatku zubařů dávat kleště do rukou každému zájemci bez řádného vzdělání? Snižováním nároků nelze řešit nedostatek. Problém je v něčem jiném. Křesťanským komunitám ve světě, které žijí opravdově své misijní poslání, totiž kněžská povolání nescházejí. Nedostává se jich naopak tam, kde se ztrácí smysl pro oběť, službu, nezištnost a kde není starost o hlásání evangelia.[4] Vždyť církev dnes zve ženaté muže k trvalému jáhenství, což je svátostná služba velmi blízko kněžím – a zájem o ni v našich končinách není výrazně větší než o celibátní kněžství.
Vraťme se na závěr k dnešnímu evangeliu. Lidé v něm žasnou nad Ježíšem, který učí a vyhání démony jako ten, kdo má moc – je to moc vnitřní, božská. Ježíš svým lidským životem zcela odevzdaným Otci dal prostor moci svého božství, aby v něm dokonale působila. I kněz je vybaven božskou mocí, která se po vzoru Krista má projevovat v jeho odevzdaném lidství. Učme se tedy chápat to, co naši matku církev od počátku utváří skrze službu celibátních kněží, a sami usilujme o život v lásce a oběti, každý ve svém povolání, aby se Boží moc mohla projevovat skrze každého z nás!
P. Vojtěch Janšta
[1] Doslova v původním textu: „sami se stali eunuchy pro Boží království“. „Protože tu však zůstalo slovo eunuch, znějící jako nadávka, je oprávněná domněnka, že se tu jednalo o útok na Ježíše. Pro život bez manželství mu nadávali ‘eunuch’, stejně jako pro společenství stolu s celníky, nevěstkami a hříšníky ho nazývali ‚žrout a pijan vína‘ (Mt 11,19 par).“ Joachim GNILKA, Ježíš Nazaretský – poselství a historie (Vyšehrad 2001), s. 156.
[2] „Vůle církve nachází své poslední zdůvodnění v poutu, které celibát spojuje se svátostí kněžství, připodobňující kněze Ježíši Kristu, Hlavě a Ženichu církve. Církev jako nevěsta Ježíše Krista chce být knězem milována úplně a bezvýhradně, tak, jak ji miluje Ježíš Kristus. Kněžský celibát je tedy darování sebe samého v Kristu a s Kristem, obětované pro jeho církev. Je to výraz kněžské služby církvi v Pánu a s Pánem.“ JAN PAVEL II., Pastores dabo vobis (Zvon 1993), č. 29.
[3] „Čím více mnozí lidé považují dokonalou zdrženlivost v dnešním světě za nemožnou, tím pokorněji a vytrvaleji si budou kněží vyprošovat spolu s církví milost věrnosti, která nikdy nebývá odepřena prosícím, a budou používat všech posil nadpřirozených i přirozených, které jsou všem k dispozici.“ II. VATIKÁNSKÝ KONCIL, Presbyterorum ordinis (Karmelitánské nakladatelství 22002), č. 16.
[4] „Na mnoha místech je málo povolání ke kněžství a zasvěcenému životu. Často je to způsobeno absencí nakažlivé apoštolské horlivosti ve společenstvích, která nedokážou nadchnout a přitáhnout. Kde je život, horlivost a ochota nést Krista druhým, tam se rodí pravá povolání.“ FRANTIŠEK, Evangelii gaudium (Paulínky 2014), č. 107.
