Vítejte na starých stránkách naší farnosti

Sestry a bratři!

Předevčírem skončil židovský zimní svátek Chanukka, při němž se v průběhu osmi dní zapalují postupně svíce na osmiramenném svícnu jako připomínka posvěcení obnoveného chrámu v Jeruzalémě v roce 164 př. Kr. K tomu se váže také jeden židovský příběh:

Jeden mladý Žid byl velmi šikovným obchodníkem a brzy zbohatnul. Začal proto jezdit za obchodem a bohatnul dál. Kvůli takové práci už neměl čas na modlitbu, dodržování svátků a návštěvu synagogy. Říkal si však, že je přece Židem dál, přispívá na židovskou obec, a pokud má někdy čas, tak se i pomodlí; ale hlavně pracuje, to přece musí Pán světů pochopit… Jednou uviděl na cestě ležet v blátě plačícího malého chlapce – byl v otrhaných šatech a kolem něho se povalovaly střepy džbánu. Sehnul se k němu a okamžitě se umazal blátem a olejem. Chlapec mu vyprávěl, že jsou doma velmi chudí, a tak otec rozvažoval, zda má za poslední peníze koupit jídlo nebo olej do chanukového svícnu. Ale pak se rozhodl, že důležitější je olej pro slavení svátku. Chlapec pro něj šel se džbánem, ale při návratu uklouzl a džbán rozbil. Obchodníkovi v tu chvíli bylo, jako by mu někdo probodl srdce, a řekl si: „Co jsem to za člověka, že pro obchod zapomenu na to, kdo jsem, když tito chudáci nezanedbali chanuku, ačkoli se museli zříci jídla. Odpusť, Svatý Izraele!“ Zvedl chlapce a postaral se o něho i o jeho rodinu. A dál už žil jako zbožný Žid. Doma ve svém velkém pokoji měl v pozlacené míse uložené střepy z onoho džbánu. Byla to pro něj stálá připomínka jeho prozření. A svůj příběh rád vyprávěl všem, kteří jej přišli navštívit.

Takovým svědkem Božích věcí je o dnešní neděli pro každého z nás svatý Jan Křtitel. Podle slov dnešního evangelia „měl svědčit o tom světle“, které „přicházelo na svět“. Tímto světlem je v Janově evangeliu sám Kristus Pán. Nicméně toto světlo nepřichází tak, že by oslňovalo, takže by si ho každý musel všimnout a nějak se s ním vyrovnat. Jan říká: „Mezi vámi stojí ten, koho vy neznáte; ten, který má přijít po mně.“ Ano, Ježíš je mezi námi! Už přišel – do vlastního, ale „vlastní ho nepřijali“, jak také zaznívá v úvodu evangelia. Jan Křtitel nám připomíná naléhavost Božího příchodu, který je ovšem jaksi skrytý a nenásilný. Bůh ani jinak jednat nechce, protože nás nemíní nutit, abychom museli reagovat na jeho přítomnost a podřídili se mu. Proto Boží věci nejsou navenek tak naléhavé jako ty, které denně řešíme a s nimiž se setkáváme. Nicméně Ježíš je uprostřed nás – a my ho neznáme, jak tvrdí Jan. Ano, vskutku neznáme… Máme své představy a plány a čas určený pro spoustu věcí… Kdyby nám tak opravdu došlo, že Pán je zde a uchází se o nás…! Někdy nás vyburcují až nějaké ty střepy – když se něco v našem životě rozbije, pokazí, zhroutí… tehdy nám dojde, za čím jsme se honili a co jsme zanedbávali. „Vyrovnejte cestu Pánu“, volá i dnes Jan, aby nás přiměl opustit naše falešné a pohodlné zákruty, vytáčky, zkratky, hrboly a jámy a vyjít Pánu vstříc přímo a bez zátěží.

Jan ovšem odmítá pozornost, která se na něj upírá: tvrdí, že není „ani Mesiáš, ani Eliáš ani ten Prorok“. Je pouze svědkem, hlasem, který mají lidé uposlechnout, aby rozpoznali v Ježíši Boha přicházejícího. Máme před sebou krásné křesťanské svátky – a mnoho věcí nám v nich ukazuje na Krista, mnoho záležitostí o něm hovoří: betlémy, bohoslužby, koledy, výzdoby, slavnostní chvíle, vánoční příběh, toužebný klid a radost apod. Snadno můžeme uvíznout u těchto svědků, jako lidé chtěli vidět naplnění v Janu Křtiteli. On je posílal dál, za Kristem. Všechno, co prožíváme o Vánocích i před nimi, nás má pobídnout k setkání s Ježíšem. V současné době to ovšem vypadá tak, že uprostřed nás opravdu stojí ten, kterého neznáme, protože si ho pro množství všeho možného nevšímáme a on nemá šanci vstoupit do našich životů.

A nakonec: my křesťané jsme zváni, abychom jako Jan svědčili tomuto světu o tom, kterého sice lidstvo ve svých touhách očekává, ale ve skutečnosti ho nezná a ustavičně ho míjí, nebo jej opouští a zříká se ho. Jak toto svědectví vydávat? Z Božího slova můžeme vyčíst tři inspirace:

1. jako onen židovský chlapec máme potvrzovat, že Bůh je pro nás ten opravdu cenný, navzdory naší bídě a slabosti. „Ať si uchováte ducha neporušeného a duši i tělo neposkvrněné pro příchod našeho Pána Ježíše Krista“, vybízí dnes apoštol – to znamená uhájit prvenství Boha navzdory všemu. To totiž činí víru přitažlivou, protože čemu podřídím život, to přece musí být obrovské a krásné...
2. V prvním čtení byla řeč o Hospodinu, který proroka poslal „zvěstovat radostnou zprávu chudým, obvázat ty, jimž puká srdce, oznámit zajatým propuštění, svobodu uvězněným…“ To nás vybízí vidět potřeby lidí a reagovat na ně s pozorností a láskou. Jedná se o jedno z nejúčinnějších svědectví o Bohu, který přichází na pomoc každému člověku.
3. Prorok dále volá: „Radostí jásám v Hospodinu, má duše plesá v mém Bohu, neboť mě oblékl v roucho spásy, oděl mě šatem spravedlnosti jako ženicha okrášleného věncem, jako nevěstu ozdobenou šperky.“ Při dnešní „radostné“ neděli je to konkrétní pobídka k radosti, kterou máme šířit – třebas jen úsměvem nebo zaměřením na to, co je dobré, nejen na to, co je zlé a těžké… Křesťan má být svědkem evangelia, tedy radostné zvěsti, která potěšuje a proměňuje srdce navzdory všem obtížím.

Sestry a bratři, vezměme opravdu vážně, že Pán je tady, mezi námi, a stojí o nás. Učiňme k němu rázné a přímé kroky na cestách zbývajícího adventu, abychom se mohli stávat svědky jeho tiché a současně naléhavé přítomnosti mezi námi už o letošních svátcích!

P. Vojtěch Janšta

• Předchozí
• Další