Vítejte na starých stránkách naší farnosti
Krátký advent?
Advent - to znamená: čtyři neděle před Vánocemi. Tedy období různě dlouhé. To podle toho, na který den po čtvrté neděli adventní připadne 25. prosinec. Letos je to hned následující den, takže prožíváme nejkratší možný advent. Štědrý den je totiž počítán mezi adventní dny, protože slavnost Narození Páně vypuká až se západem slunce, a tak na tento poslední adventní den může připadnout poslední adventní neděle. Leckomu se tahle varianta pranic nelíbí: neděle na Štědrý den, to je příliš věcí, povinností a prožitků dohromady. Někdo další zase není příliš rád, že je advent tak krátký: vždyť sotva rozsvítíme všechny svíce na věnci, rovněž si neužijeme zpěvy adventních písní a čas pro ztišení nebo nalézání duchovních inspirací je zoufale krátký… Jenže on je ten advent vlastně krátký vždycky: pár dní sem nebo tam, je to zkrátka období, které rychle uteče. Snad proto je takový, aby takto sevřený a zhuštěný čas vyplnila intenzivní příprava, jež se lépe prožívá a dodržuje v kratším období.
Ale co na tom. Dneska si stejně každý udělá advent, jaký chce: délkou i obsahem. Však stromy se mohou rozsvítit kdykoli v listopadu, prodej dárků a provoz trhů se řídí zákonem zisku; nu a chystat, uklízet, slavit a plánovat můžeme klidně už od začátku podzimu. A tak se nám advent vlastně vytrácí úplně, lhostejno jak je oficiálně dlouhý či krátký. Nějak ho nepotřebujeme. Na Vánoce se totiž chystáme tak, že už si z nich skoro všechno jaksi nedočkavě oslavíme dopředu. Jiné příležitosti takto ovšem neslavíme: třeba narozeniny nebo například svatbu, která vyžaduje jistojistě mnoho příprav, ale svatební den je jenom jeden. Tak se mi zdá, že advent jsme hodili přes palubu proto, abychom si vánočními výhodami okrášlili předcházející všední dny. Advent jako doba určité střídmosti, úsilí o nový začátek, obnovy vztahů, dobrých skutků, ztišení a rozjímání je příliš spojen s každodenním poctivým a neatraktivním úsilím. Kdo by se do toho hrnul? Jenže ten, kdo neumí žít opravdově každodenní všednost, neumí prožívat ani dny slavnostní. Všechno se pak slévá v jednu rozplizlou naplácanou hroudu mnoha bez rozmyslu uchvácených potěšení a překotně vytržených radostí, které smícháme páté přes deváté, podobně jako Čapkův pejsek s kočičkou splácali svůj pověstný dort. Otrávíme jím pak duši jako oni žaludek vyhladovělého a hltavého psa.
Když přichází na svět očekávané miminko, učiní výrazný předěl mezi životem rodiny před porodem a po porodu. Advent jako čas očekávání a přípravy na oslavu narozenin Ježíše Krista je zásadně odlišný od nastávající oslavy. Že nevíme, jak a co bychom v adventu dělali jinak než dosud a než všichni kolem? Zkusme třeba denně znovu a znovu začínat malými krůčky v tom, co bychom rádi u sebe změnili k lepšímu. Pokud nevíme, co by to mělo být, stačí se zeptat těch kolem nás, určitě budou dobře vědět, jakou změnu či posun by u nás uvítali. Trpělivým a všednodenním úsilím tak můžeme docenit Ježíšova slova: „Kdo je věrný v maličkosti, je věrný i ve velké věci.“ (Lk 16,10) A oslava Vánoc je přece každoročně velká věc…
Pokojný a smysluplný adventní čas!
P. Vojtěch Janšta, farář
