Vítejte na starých stránkách naší farnosti

Sestry a bratři!

Také se Vás lidé ptají: „Co říkáte na tu střelbu v Praze?“ Nu co na to říct kromě toho, že je to hrůza… Ale vzhledem k tomu, že se dál tážeme druhých či sami sebe, abychom se s trýznivou událostí nějak vypořádali, připadá mi užitečné říci k tomu nyní více – právě ve světle naší víry.

Především nám taková tragédie připomíná – jak zdůrazňoval v době covidové papež František – že jsme všichni na jedné lodi, že se osudy lidí prostupují, že se to týká nás všech – jistěže v různé míře. Ale jsme přece všichni lidé, navíc tvoříme obyvatelstvo jednoho státu, jsme národ jedné řeči atd. Zasahuje nás to, co se děje kolem nás, ačkoli se to (naštěstí!) neděje přímo nám nebo našim blízkým. Ale proč nás to zasahuje? Ze soucitu? Ze strachu, co bude dál? Kvůli návalu beznaděje ze zla, kterému čelíme? Protože je to čerstvé, náhlé a neobvykle silné? Vždyť je na světě i kolem nás tolik hrůzných jevů! Lze snad říci, že je menší tragédie, když ozbrojené komando přepadne křesťanskou vesnici v Africe, zastřelí, koho najde, všechno vyloupí a zapálí? Nebo když v naprosto nesmyslné válce ničí bomby jeden dům a jeden život za druhým? Nebo když si zemětřesení nebo havárie autobusu či letadla vyžádají desítky či stovky mrtvých? Anebo když děti žijí v ustavičném strachu z násilnického rodiče? Když se bezradný živitel rodiny musí dívat, jak mu děti hladem chřadnou před očima? Když si někdo vezme život a zanechá po sobě zoufalé blízké? Na leccos si zvykneme, časem asi na všechno, co se nás přímo netýká… Je to ostatně přirozený způsob, jak žít bez tísnivého strachu – vždyť přece toužíme po spočinutí v pokoji a bezpečí. Někdy se ovšem, zvláště v naší blahobytné evropské společnosti, snažíme utéct od všeho obtížného a pohodlně zapomenout, ba přímo lhostejně a sobecky chodit kolem všech nesnází a trápení… hlavně když nám je dobře; a pak nás takové události tím silněji vytrhnou z nafouklé bubliny nevšímavosti. Na jedné straně tedy nemáme být pohodlně neteční k utrpení světa. Na druhé straně se ovšem nemáme úzkostně hroutit ze všeho, co zlého se ve světě děje. Jak na to? Zdůraznil bych dvě myšlenky:

1. To, co nás drtí na onom krutém skutku mladého studenta, je nejspíš strašlivost nepokrytého zla v tak surové podobě. To vnímají všichni bez rozdílu. Nicméně je třeba vidět zlo v dalších krocích, souvislostech a příčinách. Vždyť ze zla pochází přece už to, že vůbec vyrábíme a vlastníme zbraně namířené proti člověku: kdyby si lidé neubližovali a neohrožovali se, nebylo by zbraní vůbec třeba. Zbraň se ovšem snadno stane nástrojem násilné likvidace druhých, jak vidíme v každé válce. Zbrojení a zabíjení druhých je jednou z největších skvrn zla na celém lidstvu od počátku až po dnešek. Ale nejedná se jen o zbraně. Jde o zlo, které vychází vždy ze srdce člověka. A existuje mnoho zlých postojů a skutků, které se za zlé už nepovažují nebo se přecházejí mlčením či tichým souhlasem. Zlem je přece každá neláska, lhostejnost, výsměch, nezájem o druhého, ubližování, ponižování, zneužívání, násilí, vyhrožování apod. Kdoví, jak úzce s těmito zly souvisí psychické poruchy či nemoci a zátěže. Kdoví, kolik zla zakoušeli ti, kteří se pak rozhodli pomstít celému světu a udělali si z největšího zla své životní dobro. Ale o tom se tuze nehovoří: nepřemýšlíme už raději, k čemu vedou potraty, rozvody, nezodpovědné vztahy, závislosti, honba za penězi, mocí a úspěchem, opouštění Desatera Božích přikázání, převracení morálky ve prospěch sobecké hamižnosti a pyšné soběstačnosti. Nechceme vidět, komu a jak to všechno skrytě ubližuje… A pak se podivujeme, že nám probublávají a doslova vystřelují různé projevy zla. Chybí nám pokora a kajícnost, s níž bychom uznali, že naše společnost žije namnoze pokřiveně a zvráceně. Co všechno ještě musíme prožít, abychom si přiznali pravdu?
2. Rád vzpomínám na svědectví Nickyho Cruze, newyorského gangstera, vedoucího loupežné a vražedné bandy, který prožil příšerné dětství, takže se rozhodl nikdy nemilovat a jen ubližovat. Jednou se však setkal s křesťanským kazatelem, jehož slova o Ježíšově lásce až k smrti mu zcela změnila život a přivedla ho k úplnému obrácení a uzdravení života. Myslím, že tohle je cesta, kterou nám ukazuje Pán. Být opravdovým křesťanem na správném místě, jako onen kazatel v New Yorku. Kolik dobra můžeme způsobit, kolika zlům zabránit, koho a co ovlivnit, kde umožnit Boží působení…! Tak k nám promlouvá i dnešní evangelium. Slyšíme známý příběh o zvěstování Panně Marii. Tato mladá dívka v zapadlém Nazaretě je zcela čistá a připravená pro Boha. Její souhlas s Božím plánem tak má naprosto nedozírné důsledky, které trvají až do konce časů a mají zásadní vliv na naši spásu. Vždyť bez Kristova příchodu bychom zůstali v největší tragédii zla mimo záchranu a trvalou naději. Napohled malý čin jediného člověka může způsobit veliké věci; „vždyť u Boha není nic nemožného“. Vybavuji si různé příhody, jak úsměv, dobrý příklad, otázka: „Jak se máš?“, pozornost vůči druhému změnila někomu život a třeba i zachránila z nějaké tragédie. Nevíme, co všechno Bůh zúročuje pro naši spásu. Zároveň třeba ani netušíme, jak zlo vítězí tam, kde zklameme ve své poctivosti, spravedlnosti, věrnosti, zbožnosti či ochotné pozornosti. „Jsem služebnice Páně“ – Tady jsem, Pane, veď mě, využij k dobrému, co mám před sebou, dej mi sílu obstát, zúroč mou ochotu k jakékoli záchraně a vítězství dobra. Není právě tento Mariin postoj, k němuž nás Bůh zve, nadějí pro všechny útrpné a tíživé ztráty, kterých jsme denně svědky?

Vánoční pokoj tak není výsledkem laciné a pohodlné izolace od čehokoli rušivého a tíživého, ale je plodem vyznání víry ve Spasitele, který přišel do každého chlíva, vztahového chladu, bídy a ohrožení a neustále nás pobízí a proměňuje, abychom se jako Maria postavili na jeho stranu. Prožijme takové Vánoce s Ježíšem uprostřed hříchem potemnělého světa!

P. Vojtěch Janšta

• Předchozí
• Další