Vánoční radost?
Co vám v minulých dnech udělalo radost? A co vám způsobilo bolest? A čeho je více? Potíž spočívá v tom, že radosti mnohdy prožíváme jako prchavé a krátké, zatímco bolesti jsou záludné a intenzivní. To dobré často bereme jako samozřejmost, takže se nedokážeme účinně a dlouhodobě radovat tak, jako se dokážeme rmoutit a dělat si starosti. Co s tím? Znovu nalézt jistou a pevnou radost? Jenže to se řekne…
K této úvaze mě podnítila jedna bolest posledních dní, která však byla doprovázena radostí. Jednalo se o úmrtí známého člověka: zemřel P. Adam Rucki, kněz naší diecéze a biskupský vikář pro duchovní povolání. Naši občané se s ním mohli setkat (kromě mnoha poutí, výstupů v křesťanských médiích a různých zpovědních či kazatelských příležitostí) v naší farnosti vloni, a to hned dvakrát: 1. června udílel v Bohuslavicích svátost biřmování a 5. července požehnal v kostele sv. Urbana dva nové zvony. Znal jsem otce Adama dlouho. Nejintenzivněji jsme se setkávali během mé přípravy ke kněžství v olomouckém semináři, kde mne čtyři roky doprovázel, a až dosud jsem jej vyhledával k duchovní a zpovědní službě. Náhlý odchod ve věku nedožitých sedmdesáti let byl smutnou zprávou pro všechny, kterým se věnoval a kteří jej měli rádi. Současně jsem si však uvědomil, kolik z toho může plynout radosti.
Pro otce Adama byla radost příslovečná. Častokrát své svěřence povzbuzoval: Raduj se!“ A když byl požádán o duchovní službu, přitakal odpovědí: „S nevšední radostí!“ Pokud si někdo z vás vybavuje jeho promluvu při žehnání zvonů, dá mi za pravdu, že v ní hovořil o chvále, která pozvedá člověka z pozemských těžkostí, o radosti srdce z Boha, o hlaholu zvonů jako pozvání k této radostné chvále… těžko si představit radostnější a nadšenější promluvu. Už tenkrát, když byl otec Adam v roce 1984 zatčen a odsouzen pro svou aktivní práci s mládeží, prožil zkušenost radostné chvály Boha uprostřed vězeňské cely. Patrně tedy není náhodou, že odešel z tohoto světa v předvečer třetí neděle adventní, jejímž ústředním tématem je právě radost. Vybavovaly se mi v těchto dnech mnohá slova a povzbuzení tohoto kněze i situace prožité s ním. Jak už to bývá, mnoho dobrého dokážeme na našich blízkých docenit právě až tehdy, když zemřou – najednou to přestane být samozřejmé. Zjistil jsem, kolik dobrého a radostného ve mně tento člověk zanechal. A představil jsem si, jak nyní jeho radost nabývá plných rozměrů, když dospívá k Tomu, který byl jeho celoživotní radostí.
Můžete snad při takovém přemítání zůstat smutní? Anebo spíše zjišťujete, že to vše na vaší tváři vykouzlilo nenápadný, ale hluboký a trvalý úsměv? To, čím otec Adam žil, zůstalo mezi námi a v nás. Bolest z odloučení ponenáhlu dává prostor radosti, která sestupuje shůry do lidských srdcí, a je proto silnější. Není to radost, kterou si vlastními prostředky nadělíme sami, je to radost, která je darem. Vysvitne právě na pozadí naší bolesti: co ztrácíme, není tragédie, protože to, co bylo v životě zemřelého člověka zásadní a podstatné, v nás dále roste.
Mám-li vám proto něco popřát do nového roku, pak právě tuto radost vykřesanou z bolesti. Vždyť o Vánocích se radujeme ze světla lásky, které neutuchající Boží dobrota vnesla do ubohého betlémského chléva, jenž představuje bídu celého světa. Že nám tato doba mnohé z našich Vánoc vzala? Ano, a je to smutné. Ale možná nám tím naléhavěji připomíná, že to podstatné nám vzít nemůže: co bylo v chudém chlévě jiného než narozený Spasitel světa? A bohatě to stačilo. Stačí to i dnes. On je stále uprostřed nás a čeká, že si jej (právě ve své bezradnosti!) všimneme a pozveme jej, aby v našich srdcích utvořil pravý vánoční pokoj. Otec Adam by nám možná připomněl: když je možné se z Jeho blízkosti radovat v kriminále, proč ne za zdmi našich omezených a izolovaných příbytků?
Nechejme se touto vánoční radostí obdarovat právě na pozadí našich důležitých či méně důležitých ztrát. A vzpomeňme třeba i na ty, kteří nám přinášeli radost a už nejsou mezi živými, a přizvěme je v duchu ke štědrovečernímu stolu. Jejich radost nechť se stává i naší radostí.
Kéž nás tato nezlomná radost drží a posiluje – jistojistě ji budeme v nadcházejícím roce potřebovat!
Radostí požehnané vánoční svátky!
Vojtěch Janšta, administrátor farnosti Bohuslavice u Hlučína
