Jak bylo na pouti?
Jak bylo na pouti? Móóóc hezky… Snad právě takto začíná často rozhovor s těmi, kteří prožili nějakou mimořádnou a neobvyklou poutní cestu. Nevím jak moji spolupoutníci, ale já jsem takovou otázku po absolvování naší farní pouti do Staré Boleslavi dostával – a odpovídal jsem na ni právě tak, jak je shora napsáno. A protože ne všichni měli možnost se nás zeptat na podrobnosti, rád bych na následujících řádcích vypsal naše poutní události, zážitky a dojmy, kterými jsme prošli, aby všichni čtenáři mohli naznat, že jsme se opravdu móóóc hezky měli.
„Lidičky, my jedem!“ Chtělo se mi zakřičet, když jsme v sobotu 26. září v 6 hodin ráno za vydatného deště a ještě husté ranní tmy vyjížděli autobusem z Bohuslavic. Po všech těch předchozích nejistotách – a jak to bude s poutí, budeme moct vůbec jet, nezruší se to, odhlásil se už někdo, nebude škaredé počasí apod. Prostě jsme vyjeli! A to s nadějným očekáváním budoucích chvil i s důvěrou v Boží pomoc a ochranu Panny Marie na všech cestách. Jenom otec Vojtěch si zapomněl doma peněženku s doklady – inu, na něco se vždycky zapomene…
Naší první zastávkou na 400 km dlouhé cestě byla Hora Matky Boží u Králík. Místní duchovní správce o. Karel Moravec nás přivítal a připomenul především osudy tohoto místa od konce druhé světové války. Při vysvětlení současného provozu zmínil hezkou zkušenost s místní kaplí Svatých schodů, kterou navštívily děti z jedné mateřské školy – a ačkoli nebyly ve víře vychovávány, byly podle návodu duchovního správce schopny vážně a usebraně vystoupat na kolenou schodiště v této svatyni, která připomíná Ježíšovo odsouzení v Jeruzalémě. Však jsme se na tomto místě soustředěné modlitby také zastavili – a komu to kolena dovolovala, zařadil se do dlouhého zástupu poutníků, kteří zde před námi tolikrát rozjímali nad Kristovým umučením a svěřovali Pánu svá trápení i naděje.
Po společné mši svaté a prohlídce areálu jsme (stále za vydatného deště a během recitace růžence) už směřovali na další poutní místo – Neratov v Orlických horách. Byli jsme vděčni panu řidiči, který ochotně, soustředěně a opatrně řídil autobus záludnými zatáčkami a zúženými podhorskými cestami. Na místě nás přivítal staletý chrám, v minulých desetiletích tolik zdevastovaný a poté opět obnovený, s pozoruhodnou prosklenou střechou a střídmou a inspirativní vnitřní výzdobou. Pro mne bylo překvapením stálé množství lidí, kteří i v takovém nečase přijížděli na místo tolika minulých poutí a modliteb k Panně Marii Nanebevzaté. Každopádně příjemným překvapením pak bylo výborné pivo z místního pivovaru, které někteří stihli ochutnat přímo z čepu, jiní si je zakoupili balené v místní prodejně.
Cestou ku Praze jsme nechtěli minout historické královské město Hradec Králové. Katedrálu sv. Ducha jsme vyplnili nejen svými mokrými bundami a deštníky, ale také zpěvem k Duchu svatému za doprovodu varhan. Fyzicky zdatnější účastníci pak mohli obdivovat krásy Bílé věže – jak zrekonstruovaný interiér s příjemným schodištěm, skleněným modelem věže (vážícím tunu) či 206 cm širokým zvonem Augustinem z roku 1509, tak malebný výhled na město a okolí. Další kostel na Velkém náměstí, svatyně Nanebevzetí Panny Marie, nás svou tichou atmosférou barokně pohladil před další jízdou už přímo do cíle.
V 18:30 jsme mohli hlásit příjezd do Brandýsa nad Labem – Staré Boleslavi, a to případně jak svým blízkým pomocí esemesek, tak obsluze v místní restauraci, kde jsme měli zajištěnu večeři. Ubytování dílem v prostorách pedagogické fakulty a dílem v penzionu bylo dostačujícím a (doufám že i) příjemným zázemím naší poutní výpravy.
Ranní nedělní program nás shromáždil k rautové snídani a společnému odjezdu do nedaleké Staré Boleslavi – někteří poutníci si vyzkoušeli, že tato trasa je příjemnou a nedalekou pěší procházkou. Na mši svatou v 9 hodin navazovala prohlídka baziliky Panny Marie s výkladem i vstupem do klenotnice, kde jsme kromě jiných cenností mohli obdivovat originál Paládia země české – kovového reliéfu z dob sv. Cyrila a Metoděje, který přes sv. Ludmilu a sv. Václava dospěl do Staré Boleslavi a ve 12. století zde byl (náhodně – zázračně) vykopán rolníkem. Během staletí pak přitahoval miliony poutníků, kteří se v dobách těžkých i pokojných přicházeli svěřovat Panně Marii, ochránkyni země české. Byli jsme rádi, že nás přišel pozdravit místní duchovní správce P. Libor Bulín. On totiž stál u zrodu této naší pouti, jelikož nás doprovázel při loňské farní pouti do Svaté země a do Staré Boleslavi nás tehdy pozval. Po prohlídce opravených ambitů a okolí baziliky a po neodmyslitelném nákupu suvenýrů jsme opět autobusovou dopravou mířili k prastarému městu Mělník, spojenému s rodištěm sv. Ludmily. Farní chrám sv. Petra a Pavla nás přivítal svou gotickou krásou i barokní výzdobou a my při společném zpěvu papežské hymny spojili své hlasy a srdce v modlitbě za církev a Petrova nástupce. Zastavení v místní kostnici, jedné z největších u nás, přimělo všechny k rozjímání nad konečností našeho pozemského života a k přímluvě za zemřelé. Ti zdatnější opět využili výhledu z prastaré kostelní věže. Ještě jsme stihli nějaké to kafe či malý oběd v místních podnicích, případně nákup u stánku s nabídkou vín z místní vinařské oblasti, a na závěr krátkou návštěvu v místním kostele sv. Ludmily – i s veselým přivítáním a komentářem místního faráře.
Poslední společnou nedělní zastávkou byl klášter v Roudnici nad Labem. Dříve kvetoucí augustiniánský klášter se sídlem zbožnosti, kultury a vzdělanosti, později mariánský farní kostel nás svým ledovým klidem v duchu plynoucích staletí přivítal jako (zběsile) uhoněné poutníky neklidného času – chvátali jsme totiž, abychom stihli domluvenou prohlídku. Nakonec určitě stála za to. Velkolepá architektura spolu s různými detaily v kaplích a na oltářích nás opět přivedla ke staleté úctě k Matce Boží, jíž jsme na závěr společně zazpívali známou mariánskou píseň „K nebesům dnes zaleť, písni“.
Ještě najít nějaké toalety (pár šťastlivcům to bylo dopřáno) a hurá domů. Celodenní únava byla znát (nejen při modlitbě růžence během zpáteční cesty), přesto však většina z nás přijala pozvání na začátek hlavních svatováclavských oslav. Jak už jsem se zmínil, pěší procházka k bazilice Panny Marie nebyla zas tak náročná. V 19:50 se hlavní staroboleslavská ulice rozblikala majáky prezidentského speciálu, který v doprovodu motocyklů přivážel vzácnou relikvii – lebku svatého knížete Václava. Po úvodním přivítání a modlitbě biskupa Zdenka Wasserbauera jsme spolu s naším dědičným knížetem vstupovali již podruhé do krásně opravené mariánské baziliky, abychom při nachystaném koncertu naslouchali podmanivé hudbě místního sboru i sólistů za doprovodu varhan a současně vyposlechli úryvky ze svatováclavské legendy, které pro nás předčítal herec Tomáš Töpfer. Koncertní tóny a hlasy pak vystřídaly malebné a jednoduché melodie gregoriánského chorálu, kterým byly zpívány slavnostní první nešpory ze slavnosti sv. Václava pod vedením členů chorálního souboru Schola gregoriana pragensis a za předsednictví zmíněného biskupa Zdenka. A nakonec slavnostní odvezení ostatků z baziliky za doprovodu věřících. Komu se taková svatováclavská příležitost kdy v životě zopakuje? Někomu snad ano, jinému třeba už ne. Každopádně byla pro nás prožitkem velké blízkosti našemu patronovi a církvi v síle společně sdílené a zakoušené křesťanské víry.
A co v pondělí o státním svátku? Už jenom cesta zpět… Tohle „jenom“ však nebylo nijak uvadlé, mdlé či nudné, ačkoli nám po dobu zpáteční cesty – na rozdíl od celého nedělního dne – opět vytrvale pršelo. Naší první ze dvou zastávek totiž byl poutní chrám Panny Marie na Chlumku v Luži – originální a pozoruhodné dílo českého baroka. Naším duchovním štěstím byla nejprve příležitost přijmout novokněžské požehnání, které rozdílel pozvaný novokněz v návaznosti na poutní mši svatou. Naprosto nezapomenutelný však byl následný výstup místního kostelníka, který svým zaníceným, zajímavým a nadšeným projevem uchvátil všechny posluchače a vtáhl je zcela do víru pohnutých dějinných událostí poutního místa, jakož i do působivé nádhery chrámové výzdoby. Mohli jsme obdivovat cenné, důkladné a vynalézavé řezby na všech oltářích, domeček nad milostným obrazem Panny Marie Pomocné s velikými sochami Zvěstování, roztomilé a poletující andělíčky, krásu obrazů i zvuk barokních varhan a rozhodně nikoli na posledním místě duchovní sílu poutního místa, odkud věřící po staletí čerpali pomoc k životu křesťanské lásky a věrnosti. Druhou zastávkou byla pro mnohé známá katedrála sv. Václava v Olomouci. Ztichlý a majestátní prostor nás přivítal pozváním k soukromé adoraci i prohlídce všech míst a zákoutí letitého hlavního svatostánku Moravy. Společnou mši svatou ze slavnosti sv. Václava jsme prožili v přilehlém kostelíku sv. Anny, místu volby olomouckých biskupů. Měli jsme v plánu zúčastnit se společných zpívaných nešpor s biskupy a kapitulou, ale kvůli nepřesné informaci o času začátku jsme nešpory zazpívali nakonec sami v předstihu v kapli sv. Anny za doprovodu a dle instrukcí o. Vojtěcha. Taky krása. A hajdy do autobusu a domů – počkat, ještě ne… Do cesty se nám velmi hezky připletl biskup Josef Nuzík, kterého některé pohotové a praktické členky našeho zájezdu uvrtaly do společné fotografie. A teď už fakt odjezd. A v autobuse ještě významná a veselá připomínka jmenin a narozenin toho dne – i takoví šťastlivci byli mezi námi!
Příjezd byl bez problémů, loučení milé a rychlé, a najednou klid. Je po pouti. Krásné pouti. To všechno, co jsme prožili, ještě pár dní či déle probíhá myslí i srdcem… Však od toho pouti jsou – vytrhnout nás z každodennosti a skrze svatá místa, prožitky a modlitby posílit ve víře na společné duchovní pouti životem. To se nám, myslím, s Boží pomocí podařilo. Jak přesně a komu, se můžete zeptat jednotlivých poutníků. Za mne i za mnohé, s nimiž jsem byl v kontaktu při a také po pouti, to bylo požehnané. Příští rok prý jedeme zase. Proč ne? A kam? To se ještě uvidí. Dostali jsme pozvání do Tetína za sv. Ludmilou. A cestou zastávka v opravené bazilice sv. Václava ve Staré Boleslavi, která byla letos zavřená – to rozhodně není špatný nápad… Tak uvidíme. Těšíme se. A ať víte – určitě se můžete přidat!
P. Vojtěch Janšta
