Vítejte na starých stránkách naší farnosti
Kde jsme byli a jak bylo na farní pouti
Vlahé květnové sobotní ráno nasvědčovalo tomu, že bude nádherný slunný den, a opravdu také byl. Autobus postupně nabral farníky z Bělé, Závady a Bohuslavic a vyrazil s námi směr zlínský kraj, abychom zhlédli, poznali, nasáli a okusili něco z duchovního dědictví mariánských poutních míst tohoto kraje.
Po logistických úpravách trasy, s ohledem na rozměry autobusu, jsme se krajinou veřovických vrchů dostali do obce Zašová. Některé jejich obyvatele známe z pravidelných propracovaných a umně předvedených divadelních představení v naší farnosti. Zde nás už čekal místní pan farář, který nás uvedl do prostoru barokního poutního chrámu Navštívení Panny Marie. Obraz Panny Marie visící nad oltářem je spojen s příběhem křesťanského rytíře, který se ukrýval v lese před Tatary a na smrt unaven se modlil k Panně Marii. Když pak únavou usnul, viděl ve snu Matku Boží s děťátkem v ruce, jak mu spouští svou levou rukou šňůru, aby se jejího konce chytil a kráčel za ní. Když procitnul, zjistil, že je v neznámé krajině u studánky blízko vesnice. Z vděčnosti za záchranu slíbil, že postaví kapličku, v níž bude obraz Pannu Marii zachycovat v té podobě, v jaké se mu ve snu zjevila. Tedy se šňůrkou v levé ruce. K poutnímu chrámu přiléhá klášter původně řádu Bosáků Nejsvětější Trojice (trinitářů), který vykupoval křesťanské zajatce. Na našem území řád působil pouze v Praze a právě v Zašové. Areál kláštera byl v minulosti využíván například jako Domov sv. Josefa nebo domov pro osoby se zdravotním postižením. Dnes se snaží občanský spolek Matice Zašovské o obnovu trinitářského klášterního areálu, tak aby plnil sociálně společenskou a duchovně kulturní funkci. O tom nám její člen se zanícením povyprávěl a provedl nás prostory, které se renovují. Po modlitbě, zpěvu a případném nákupu poutních oplatků jsme se vydali valašskou krajinou směr Zlín.
Část cesty vypadala spíše jak pro kolo než pro autobus, ale pan řidič se prý ničeho nebojí, tak jsme se nebáli ani my. Ve Štípě nás čekal místní pan farář František a z jeho osobitého vyprávění bylo možné vnímat, že se na nás těšil. Provedl nás nejprve starým štípským kostelíkem, který nedávno farnost opravila, a výklad oživoval vtipnými glosami. Poté jsem se přesunuli do nedalekého barokního chrámu Narození Panny Marie. Tradice poutí k sošce Panny Marie Štípské sahá až do 14. století a začíná v souvislosti s jejím nálezem v okolních lesích. Pro ochranu sošky byla postavena kaple, pozdější hřbitovní kostel ve Štípě. Ten byl v rámci josefínských reforem zrušen a soška Panny Marie byla mezitím přemístěna do nového kostela Narození Panny Marie. Ke kostelu přiléhá klášter, jejž v 17. století založil Albrecht z Valdštejna, čímž naplnil přání své zesnulé manžely Lukrécie. Nakonec ovšem Valdštejn nedokončenou stavbu poutního areálu prodal. Kostel Narození Panny Marie byl proto vysvěcen až v roce 1765 za účasti 35 tisíců poutníků. V přilehlých prostorách tohoto poutního místa jsme po skupinkách navštívili domácí kapli a vyslechli povídání o výstupu na horu Karmel podle svatého Jana od Kříže s pobídkou, abychom nechodili dvojí cestou křivolakou. Nakonec za varhanního doprovodu otce Vojtěcha jsme zazpívali mariánskou píseň a vydali se prosluněnou krajinou do Provodova.
K poutnímu kostelu Panny Marie Sněžné na místě zvaném Malenisko vede strmá cesta, která však pro našeho pana řidiče nebyla ničím nezdolatelným. Ještě před příjezdem na místo jsme se v autobuse dozvěděli o historii tohoto poutního místa z počátku 18. století ležícího na rozhraní Slovácka a Valašska. Vyslechli jsme příběh o mlynářce Anně Vlaštovicové, která trpěla těžkou oční nemocí. Byla velkou ctitelkou Panny Marie a denně se modlila nejen o navrácení zdraví, ale také za lepší časy. Roku 1711, před svátkem Nanebevstoupení Páně byla mlynářka ve snu vyzvána bělovlasým stařečkem, aby ho následovala. Šel s ní na Malenisko. Několik kroků od velké lípy zastrčil hůl do země a pravil: „Zde je voda, která bude uzdravovat nemocné na těle i na duši.“ Poté stařeček zmizel. Druhý den šla mlynářka do kostela na bohoslužby a viděla, že na místě označeném ve snu je hůl a u ní prýští pramének vody. Umyla si zde vodou nemocné oči a cítila, že lépe vidí. S velkou radostí spěchala do Pozlovic, ale o svém uzdravení nemluvila. Po několika měsících přišel k mlynářce stařeček znovu a důrazně ji napomenul, aby o uzdravující vodě řekla i jiným. Od roku 1712 tak začali lidé putovat na toto místo Vizovických vrchů a každý rok zde přibývalo zázračných uzdravení. Ta jsou zaznamenána v pamětní knize provodovského kostela. Když pak onemocněl majitel luhačovického panství hrabě Serenyi, vzkázala mu mlynářka Vlaštovicová prostřednictvím pozlovického faráře, že ho Panna Maria uzdraví, ale chce, aby na Malenisku u pramene dal postavit kapličku. Uzdravený hrabě zde nechal vystavět nejprve dřevěnou kapli, později zděnou s oltářem. Obraz Matky Boží kojící nad oltářem pochází z Vídně a je jedinečný svého druhu v celé střední Evropě. V Čechách se nacházejí pouze tři obrazy tohoto typu Madony. Na tomto moc hezkém místě u lesa s výhledem do krajiny jsme slavili mši svatou a svlažili se u pramene s vírou, ať už větší nebo menší, v jeho uzdravující moc. A vzhledem k času, který se přehoupl přes poledne, což nám naznačovaly nejen hodiny, ale i naše žaludky, přesunuli jsem se ke společnému chutnému obědu do restaurace.
Po občerstvení a posílení pokrmem pokračovala naše cesta k poslednímu místu naši pouti. Nějak jsem očekávala, a nebyla jsem asi sama, že velehradský areál s bazilikou Nanebevzetí Panny Marie a svatého Cyrila a Metoděje bude na nějakém kopci, vršku nebo vrcholku, ale nebyl. Jak jsme se dověděli z vyprávění otce Vojtěcha, cisterciáčtí mniši, kteří na tomto místě začali působit na počátku 13. století, si vybírali právě nehostinná a neúrodná nížinatá místa, která postupně zúrodňovali. Dřevěné piloty, na kterých v bažinaté krajině budovali své stavby, byly ke zhlédnutí v expozici románské architektury, kam jsem se někteří vydali. Prošli jsem podzemní katakomby a lapidárium, kde je také uchovávána zlatá růže, dar papeže Jana Pavla II., který velehradské bazilice věnoval při své návštěvě v roce 1990 s poukazem na mimořádný duchovní význam tohoto místa – lze je označit za most mezi křesťanským Východem a Západem. A protože není „pivnice“ jako „pivnice“ (jak kdosi místo uložení označil v našem nářečí), je dar uchováván právě v podzemí. Ve volné chvíli, před určeným časem k návratu domů, jsme mohli obdivovat prostor tohoto chrámu, skvostně vyřezávané chórové lavice, zastavit se u místa odpočinku kardinála Špidlíka, občerstvit se kávou a případně nakoupit ještě nějakou drobnost na památku. Nakonec, po dohledání ztracených poutníků, jsme se vydali stále za svitu slunce domů.
Ochutnávka z této pouti, kterou jsme mohli 4. května zakusit, může být inspirací pro další – a třeba i delší – návštěvy na těchto místech.
Zuzana Černá
