Vítejte na starých stránkách naší farnosti

Sestry a bratři!

V některých částech světa, které se vyznačují dlouhými obdobími sucha a hladomoru, jdou lidé různých etnických skupin tak daleko, že se navzájem zabíjejí pro kanystr pitné vody nebo přístup k potoku. Je to válka hladu a žízně, která se často vede holýma rukama. Děje se to i v Etiopii: pouze 14 % obyvatel zde má přístup k pitné vodě, takže nezřídka dochází ke krvavým střetům mezi vesnicemi kvůli jejímu používání. Proto jednou z prvních věcí misionářské práce je shromáždit prostředky na vykopání studní. Náklady jsou ovšem vysoké. Už jen dopravit do této neprostupné a odlehlé oblasti hloubicí stroj vyžaduje tři tisíce eur a náklady na samotné hloubení jsou také drahé. Zachraňují však lidské životy. S podporou církve, nadací a dárců byla vybudována stovka studní a záměrem je pokračovat dál. Hloubicí stroj přijíždí v suchých měsících, kdy neprší, a může se tak dostat do vesnic, které jsou v období dešťů zaplavené, a cesty tak nejsou sjízdné. Technici udělají prohlídku, lokalizují hladinu spodní vody a zjistí, jak je hluboko, spustí trubku, a pokud je to dobré místo, přistoupí k výrobě cementového základu a čerpadla, které vyvede vodu na povrch. Když vytryskne první voda, celá vesnice propukne v oslavy. Ženy přicházejí naplnit kanystry, některé pijí, některé se sprchují, některé si s vodou hrají jako blázni, některé radostí tančí, všichni stojí kolem studny celé hodiny a uvědomují si, jak velký dar dostali.[1]

Lidé dobře vědí, že bez vody se umírá, a to velmi rychle. Tento boj o vodu můžeme, myslím, velmi příhodně přirovnat k boji o ducha v našem životě. Každý máme v sobě duchovní rozměr, hloubku srdce, dýchání duše – a s tím schopnost milovat, doufat, prožívat… Když se o ducha nestaráme, vnitřně umíráme. Neprojeví se to ovšem tak, že bychom žíznili nebo třeba neměli sílu chodit. Právě naopak. Když umírá náš duch, vrháme se na věci pouze „tělesné“: jídlo a pití, zábavu, sport, požitky všeho druhu, peníze, práci, výkon, úspěch, krásu sebe sama… to jsou hodnoty dobré, ale neúplné. Právě takto činí Písmo svaté rozdíl mezi duchem a tělem. Ježíš varuje apoštoly v Getsemanech: „Duch je ochotný, ale tělo je slabé.“ To znamená, že tělo je naše pouhé křehké lidství bez hloubky ducha, bez spojení s Bohem a jeho ušlechtilou láskou. Slyšeli jsme to tak i dnes ve druhém čtení od svatého Pavla: „Žijte duchovně, a nepropadnete žádostem těla. Tělo totiž touží proti duchu, a duch zase proti tělu.“ Apoštol vystihuje konflikt v každém z nás: člověk žijící jen ze sebe a pro sebe je „tělesný“ a postupně propadá lecjakým hříchům – apoštol vypočítává např. „smilstvo, nečistotu, chlípnost, modloslužbu, čarodějnictví, nepřátelství, sváry, žárlivost, hněvy, ctižádost, nesvornost, stranictví, závist, opilství, hýření a jiné takové věci.“ Člověk duchovní naopak vydává plody Ducha a těmi je: „láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost.“ Vidíme velmi názorně, jaký je rozdíl mezi člověkem „tělesným“ a „duchovním“. Je to rozdíl vnitřní, hlubinný, který se ovšem projevuje navenek mnoha denními postoji a sklonem k dobru, nebo ke zlu. Většinou máme tohle duchovní a tělesné v sobě nějak namíchané. Právě dnešní slavnost nás má pobídnout k tomu, abychom usilovali o růst ducha a přemáhali onen sklon být pouze tělem, tzn. člověkem sobeckým, pyšným, který spoléhá sám na sebe a upadá do mnoha různých temných škodlivin srdce.

Jak na to? Žít duchovně znamená žít z Ducha svatého – lidský duch a Duch svatý se přitahují a patří k sobě. Ježíš nám dnes v evangeliu Božího Ducha zaslibuje, totiž že „nás uvede do celé pravdy“. Pravda je zde celý souhrn života s Ježíšem, života s Bohem. Bez Ducha svatého jsme jako tělo bez vláhy – odumíráme a stáváme se „tělesnými“ lidmi, bez ducha. My někdy používáme rčení, že někdo je nebo chodí jako bez ducha – tzn. vnitřně je prázdný, ochablý, smutný, rezignovaný, ztrápený, nepřítomný… Není to úplně přesné v našem duchovním smyslu, ale vyjadřuje to prázdnotu srdce a sklon ke hříchu. Základní postojem, s nímž se otevíráme Duchu svatému, je vědomí potřebnosti a touha.

Apoštolové velmi dobře věděli, že bez slíbeného Božího Ducha nejsou po Kristově nanebevstoupení schopni začít hlásat evangelium, nejsou schopni tvořit církev. A tak se shromažďovali – „všichni byli společně pohromadě“, čteme v úvodu dnešního prvního čtení. Věděli, že Ducha potřebují, a opravdově a důsledně o něj prosili. A Duch Boží přišel. A kolik máme dalších svědectví o tom, jak Duch svatý proměnil, oživil, probudil, posílil, prosvětlil, zasáhnul, obnovil, občerstvil, uzdravil lidská srdce! Jeho působení v nás je jako působení vody na tělesný organismus – prostě oživuje! Apoštol nás dnes pobízí: „Protože Duch je naším životem, podle Ducha také jednejme!“ Dnešní slavnost nás má motivovat, abychom prožili potřebnost Ducha svatého. Často nebo i většinou si chceme stačit sami a děláme všechno po svém, ačkoli se třeba i pomodlíme a navštívíme mši svatou – a to stačí... Ale aby byl Duch naším životem a my podle něho jednali, to vyžaduje opravdu se nechat vést Duchem svatým, pociťovat jeho potřebu a toužit po něm, svěřovat se mu se vším, co nás potkává, nebát se vlastní omezenosti a zvát jej právě do všeho, co nás přesahuje a na co nestačíme! Jako když vlak jede po kolejích, máme svou cestu nechat utvářet Duchem svatým, aby to byl On, kdo nás vede – beze strachu, že nás jeho koleje zavedou někam na scestí. Tak se stáváme duchovními lidmi, kteří vnitřně neodumírají a nežijí jen „tělesně“, tedy povrchně, sobecky a ze své síly, ale žijí z Boha a s Bohem.

Dnešní slavností končí doba velikonoční a začíná naše další životní dobrodružství s Duchem svatým. V naší liturgii prožíváme dnešní slavnost v červené barvě, která nám připomíná oheň Ducha svatého: jeho stravující sílu, jež vypaluje všechno zlé a rozhořívá srdce Boží láskou, jak to vidíme u apoštolů, na nichž spočinuly ohnivé jazyky. Východní křesťané však Ducha svatého vyjadřují barvou zelenou – právě tou barvou růstu: když přichází Boží Duch, je to jako životodárná vláha, po níž se vše v přírodě zazelená rostoucím životem. Nám nastává od zítřka liturgické mezidobí, které charakterizuje právě barva zelená: barva růstu a pokroku v životě s Duchem. Nenechejme ho tedy v sobě umřít, ale chyťme se jej jako apoštolové, abychom byli Duchem vedeni a žili z něj na každém kroku svého života!

P. Vojtěch Janšta

[1] Srov. https://www.vaticannews.va/cs/cirkev/news/2024-04/etiopie-zivot-se-rodi-u-studni.html

• Předchozí
• Další