Nedělní homilie: válečné události jako duchovní výzva
Sestry a bratři!
„Co říkáte na tu Ukrajinu?“, ptají se mě lidé na potkání. „No je to hrůza“, přiznávám popravdě. Je to jakýsi všeobecný a hluboký šok, který nyní prožíváme i společně sdílíme. Jistě svou roli hraje i strach, co bude s námi; převažující notou však je bezpochyby bezradnost z té mašinérie zbytečného násilí, které se podepisuje nejvíce na těch, kterých se ti mocní nikdy na nic neptají. Jak s touto situací naložit? Konkrétní dění na místě není přímo v našich rukou kromě pomoci, kterou jsme už nyní zváni zprostředkovat zvláště těm, kteří nejvíce trpí. Velmi však záleží na tom, jak s touto válkou naložíme ve svém srdci a ve svém životě. Takřka paralelně s prvními válečnými zprávami z Ukrajiny bylo možné se na stránkách Vatikánského rozhlasu dočíst o tragické situaci v Sýrii, kterou líčí tamní apoštolský nuncius kardinál Mario Zenari. Podle OSN žije v Sýrii devět z deseti lidí pod hranicí chudoby. V těchto podmínkách žije 13 milionů lidí, kteří mají hlad a trpí zimou. Před několika týdny se stany v táborech pro vysídlené osoby zhroutily pod tíhou sněhu. Pod jedním z těchto stanů bylo rozdrceno i dítě, jiné děti umrzly. Válečné konflikty zde výrazně polevily, ale lidé stále umírají: loni bylo zabito nejméně 3700 lidí, včetně více než 300 dětí. Zejména na severovýchodě této země lidé opakovaně trpí útoky ze strany extremistů z takzvaného „Islámského státu“. Navzdory dramatické situaci se na tuto zemi už dva až tři roky zapomíná. Lidé z médií, které kardinál oslovil, mu odpověděli, že po deseti letech války se „už bohužel zprávy o Sýrii neprodávají“. Kardinál výstižně poznamenává: „To, co se děje v Sýrii, může vidět každý, kdo chce, ale jak řekl Benedikt XVI., potřebujeme vidoucí srdce.“[1]
Před desíti lety byli lidé na celém světě ze zpráv o Sýrii také v šoku. Ale pak si zvykli. I na to, že celý Západ (ne-li „celý svět“) dodával do Sýrie zbraně, a udržoval tak místní válku ve prospěch svého zbrojního průmyslu, potažmo tedy našeho blahobytu. Obětovali jsme Sýrii, a zvykli jsme si. Obětujeme teď po silných slovech, kterými se to v politickém světě jen hemží, také Ukrajinu? Třeba si také časem zvykneme. Anebo konkrétně my ne, protože je to přeci jenom blízko nás, a tak se cítíme osobně ohroženi? Anebo je tenhle děsivý vojenský úder přeci jen tak hrůzný a závažný, že už nic nemůže být jako dosud? Politické úvahy zde vést nehodlám. Je však třeba si přiznat, že válečné konflikty bohužel vždycky byly, jsou a nejspíš i budou. A to ponejvíce zcela zbytečně jen kvůli tomu, že vždycky existovali tací, kteří chtěli dobývat svět a mocichtivě ovládat druhé. A zbytečné je přemítat, zda byly horší tehdejší vypálené, vyvražděné a vyrabované vesnice nebo současná raketová spoušť ve městech.
Tak si tedy máme na ustavičnou válku co nejrychleji zvyknout? Bůh uchovej! Spíše se učme, jak tyto těžkosti proměnit v plody vlastní víry. Zde nám přispěchává na pomoc dnešní evangelium. Ježíš v něm uvádí známý příměr o třísce v oku svého bratra a o trámu v oku vlastním. Jsme v současné době plni hořkých soudů nad agresory či jinými politiky. Ježíš nám připomíná, že jsme všichni v nebezpečí špatného vidění. Máme-li ve svém oku byť sebemenší cizorodé tělísko, pociťujeme ho jako velké a bolestivé břemeno, zatímco z vnějšku není v oku vůbec vidět. A tak byť se zdá, že proti tomu, co je ve světě, jsou naše nedostatky směšně malé, pro náš zdravý pohled jsou docela velké: každé smítko v oku vadí a deformuje, každý šrám a šmouha na srdci křiví a zatemňuje náš život s Kristem a s druhými. A vidíme-li tolik temnoty kolem sebe, mělo by nás to vyburcovat, bratři a sestry, k cestě obrácení: ke světlu, k božskému Lékaři, který umí odstranit trámy našeho vnitřního zraku. Přivádí nás kolikrát právě bezradnost, strach a slabost více k Bohu? Vezměme i současnou neutěšenou situaci za správný konec a padněme před Pánem na kolena v touze mu znovu a zcela odevzdat svůj život! Začíná nám postní doba, což je mimo jiné jedinečná příležitost ke svátosti smíření. Pokud ji plánujeme až před Velikonocemi, je to skoro jako výsměch našemu obrácení, protože s ním vlastně nepočítáme – pak se před svátky půjdeme očistit, a budeme mít zase na chvíli klid… Pokud nám jde opravdu o naši proměnu, měli bychom přistoupit ke zpovědi nyní na začátku a potom i na konci postní doby. Staňme se v této chmurné době lidmi opravdové modlitby – modlitby za mír, za bližní, za svět, za rodiny, ale i modlitby rozjímavé, v níž postavíme Pána opět opravdově do středu svého života. Přijměme výzvu papeže Františka k postu za mír o Popeleční středě. Půst se dneska nenosí – zkuste říct dětem, že si mají něco odříct! Ale na pozadí války, která bere všechno, možná budeme umět i v našich rodinách konečně hovořit o nějakém sebezáporu, solidaritě a střídmosti a opustíme zhoubnou závislost na všemožném pohodlí, zábavě a povrchním protloukání se životem. Všichni jsme se vlivem událostí minulých dní tak trochu zastavili. Nedopusťme, abychom tento čas milosti promarnili – Pán nás volá, abychom v odevzdané důvěře spojili s ním vše, co prožíváme!
Ježíš v dnešním evangeliu přidává ještě jeden obraz, a sice stromu, který přináší určité ovoce. Konstatuje, že z trní se nesbírají fíky ani z bodláčí hrozny. Ano, kvalita stromu souvisí jednoznačně s kvalitou ovoce. Přirovnejme to k našemu duchovnímu životu: ve křtu jsme se stali Božími dětmi, byli jsme podle slov apoštola naroubováni na ušlechtilou olivu (srov. Řím 11,17-20) – v tomto smyslu jsme kvalitními stromy, které Bůh připravil pro kvalitní ovoce. Ale pak je tu otázka jakosti: jaké ve skutečnosti budou naše plody? Budou chutné, výživné, poctivé, použitelné…? Co od nás Bůh očekává? Co očekává současný bolavý svět? Jak mám nyní odpovědět jako křesťan? Kde mají zrát plody mé víry a lásky?
Rád bych zde ocitoval z prohlášení vrchního arcibiskupa ukrajinské řeckokatolické církve k současné válce:
Věříme, že v tento historický okamžik Bůh je s námi! Ten, v jehož rukou je úděl celého světa a každého člověka zvlášť, je vždy na straně obětí nespravedlivé agrese, trpících a zotročených. Je to On, kdo zjevuje svoje svaté Jméno v dějinách každého národa, svrhává a sesazuje dolů mocné tohoto světa - jejich pýchou, dobyvatele - iluzí jejich všemohoucnosti, naduté a drzé - jejich sebevědomím. Je to On, kdo dává vítězství nad zlem a smrtí. Vítězství Ukrajiny bude vítězstvím Boží moci nad nízkostí a podlostí člověka! Tak to bylo, je a bude!
Naše svatá Církev-mučednice vždy byla, je a bude se svým národem! Tuto Církev, která již přežila smrt a vzkříšení … dal Pán svému lidu v křestních vodách Dněpru. Od té doby se dějiny našeho národa a jeho Církve … v naší kultuře propojily navždy. A v tento dramatický moment naše Církev jako matka a učitelka je a bude se svými dětmi, bude je chránit a sloužit jim v Božím jménu! V Bohu je naše naděje a od Něho pochází naše vítězství! Dnes slavnostně prohlašujeme: „Duši a tělo obětujeme za naši svobodu!“ Jedním srdcem a ústy se modlíme: „Bože, veliký, jediný, chraň nám Ukrajinu!“[2]
Můžete si o těchto slovech myslet, co chcete. Já obdivuji, kolik je v nich odvážné víry – víry rozkvetlé právě v prachu drtivé bezradnosti. Kolik je v nich podobnosti s prohlášením svatého Pavla z dnešního druhého čtení: „`Vítězně je smrt (navždy) zničena! Smrti, kdepak je tvoje vítězství? Smrti, kdepak je tvůj bodec?' … Bohu díky! On nám popřává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista. Proto buďte pevní, moji milí bratři, nedejte se zviklat a vždy vynikejte v díle Páně.“
Nenechejme se, bratři a sestry, zahanbit těmito projevy víry! Kéž nás práh postní doby, který překračujeme, a hořké utrpení světa, které znovu dopadá na naše bedra, přiměje s odhodlaností vložit svůj život do naděje, kterou máme v Kristu. Nebuďme stromy bez dobrých plodů, křesťany jen podle jména, s trámy usazené hříšnosti a průměrnosti v našich srdcích. Prohlédněme z temnot světa do jasu tváře milosrdného Krista a vyjděme znovu do boje za spásu svou i tohoto světa!
[1] Srov. https://www.vaticannews.va/cs/cirkev/news/2022-02/kardinal-zenari-o-situaci-v-syrii-potrebujeme-vidouci-srdce.html
[2] https://www.cirkev.cz/cs/aktuality/220225prohlaseni-jeho-blazenosti-svjatoslava-vrchniho-arcibiskupa-ukrajinske-reckokatolicke-cirkve-k-zacatku-valky-na-ukrajine
