Vánoce... za zavřenými dveřmi

"Za zavřenými dveřmi" - toto označení může znamenat leccos: pojmenovává knihy, filmy, dokumenty… a vystihuje nepřístupnost veřejnosti či běžných smrtelníků. Bohužel v posledním roce jsme toto označení dosud nemyslitelným způsobem přiřazovali k mnoha dějům, s nimiž bychom si je předtím dozajista nespojili: za zavřenými dveřmi se ocitly restaurace, filmové a divadelní produkce, školy, pracovny, volnočasová centra, sály, sportoviště, kostely i třeba okresy a určitým způsobem naše domácnosti. Jestliže do těchto různých prostor nebyli vpuštěni lidé, znamenalo to v zásadě zrušení všech programů, které v nich běžně probíhaly. V současnosti je situace přeci jen nadějnější a my s blikajícím světélkem optimismu vyhlížíme dny, v nichž se těžký covidový mrak rozptýlí a odezní jako silná letní bouřka, kterou vystřídají paprsky slunečního světla rozlévající se osprchovanou krajinou, a jen doznívající bouřkové hromování odkudsi z dálky připomíná to, co už je neodvratně minulostí. V poslední době mě v tom všem zaujal jeden postřeh. Jestliže bylo (a ještě namnoze je) omezené či zrušené to, co je záležitostí našich lidských setkávání, pak navzdory

tomu probíhá to, co naše lidské možnosti přesahuje. Neomylně si počínala příroda, která úspěšně prošla všemi ročními obdobími jako obvykle mezi jakýchkoli omezení – protože větru či dešti neporučíme (jak nevyzpytatelné a přitom útěšné!). Svou cestou si kráčel ovšem i život sám, když lidé umírali a zase noví se do světa rodili – tento koloběh také nikdo nezastaví, ačkoli v něm můžeme pociťovat i způsobovat určité výkyvy. A jak přicházel a odcházel měsíc za měsícem, přicházely a odcházely rovněž různé náboženské svátky, a ačkoli bez běžných souvislostí, tradic a zvyků a za oněmi často zavřenými dveřmi kostelů, přesto probíhaly. A to proto, že v nich působí a jedná někdo větší než my. A právě Vánoce tuto útěšnou zprávu znovu a znovu přinášejí: ať ve světě vládne Herodes, Pilát nebo kterýkoli jiný mocnář, Bůh přichází do světa. Neomylně. Třebas i do chlíva. Mimo rušný a politicky i obchodně a kulturně strategický Jeruzalém. Přichází každopádně. My lidé to můžeme zkomplikovat, můžeme jeho příchod odsunout na vedlejší kolej, můžeme si toho nevšimnout, můžeme od něj utéct… ale on prostě přijde. Každé Vánoce zvěstují toto úžasné poselství: navzdory temnotám, které nás lidsky tolik ochromují, je Pán znovu zde. Možná jinak, než jsme chtěli, možná více za zavřenými dveřmi, než bychom čekali, možná je potřeba se k němu vydat jinou cestou, novou cestou, jak to učinili mudrci a vlastně i pastýři, zatímco ostatní prodlévali ve svých palácích, domácnostech, zvyklostech, radostech i starostech… Slavit Vánoce vlastně znamená vyjít překvapivě „za dveře“ onoho chléva, kde odmítnutý, a přesto narozený a přítomný Ježíš spolehlivě vstupuje do světa a ozařuje svět. Myslím, že stojí za to zkoušet objevit právě tuto realitu, která přesahuje naše možnosti i omezení. Co činí naše Vánoce Vánocemi? Mnohé sváteční zvyklosti a obvyklosti pominou nebo jednoho dne vůbec nenastanou, a Vánoce budou přesto tady – se svým betlémským světlem pro ty, kteří přivítají, že přichází Ten, který je větší než my a naše lidská omezení a který současně spočívá právě tam, kde jsou naše lidská omezení citelná a tíživá. Kéž neuvízneme jen v tom, čím se o svátcích obklopíme sami, ale vydáme se na cestu (víry a naděje) za Ním, a tak Ho nalezneme zase trochu více, právě ve chlívech vnitřní chudoby, bezradnosti, omezenosti a křehkosti našich životů a současného bolavého světa. Kéž je tato útěcha naším nehasnoucím vánočním světlem!

P. Vojtěch Janšta