Adventní věnec - co pro nás znamená?
Adventní věnec? Věc známá a samozřejmá, avšak žádný prastarý zvyk. Jeho původ sahá do roku 1839 do německého Hamburgu, kde mladý pedagog a student teologie Johann Hinrich Wichern zpříjemnil chudým dětem na okraji města čekání na Vánoce: v chatrči pokryté slámou pověsil ze stropu staré dřevěné kolo od vozu, na které umístil 23 svící: 19 malých červených pro všední dny do Štědrého dne a čtyři velké bílé pro neděle. Denně tak s dětmi při krátké pobožnosti zapaloval jednu svíci navíc. O dvanáct let později už byl věnec i celá místnost tohoto útulku vyzdobeny jedlovými větvičkami. Tento zvyk se šířil velmi rychle a postupně se dostal i za německé hranice, díky emigrantům se dostal až do Ameriky.
Adventní věnec jistě navazoval i na starší duchovní tradice: potřeba světla v nejtemnějším období roku nás upomíná již na židovský prosincový svátek Chanukka, během něhož děti Izraele zapalují na svícnu postupně osm svící jako připomínku znovuposvěcení jeruzalémského chrámu v roce 164 př. Kr. V pohanských zvyklostech se světla svící užívalo pro přilákání skřítků a duchů, jejichž přítomnost u lidských příbytků měla zaručit úrodu pro příští rok. Zelené větve zase měly sloužit přátelským lesním duchům jako útočiště a slaměné věnce měly odrážet zlé duchy. Zásadní význam však adventní věnec získal s křesťanským očekáváním příchodu Spasitele: vždyť on sám je tím světlem, které přichází do světa a vítězí mocí lásky nad každou temnotou zla. Přibývající světlo na adventním věnci představuje blížící se Kristův příchod, který však není pouhou vzpomínkou na historické narození v Betlémě; je mnohem spíše zpytavým zamyšlením nad (rostoucí?) přítomností Kristova světla v našich srdcích.
Každý si může zvolit, jak tento tradiční symbol využije pro svůj předvánoční čas. Věnec může být pouhou zimní dekorací, slábnoucí postupně vedle sílící záplavy stromečkových blikátek; může být pomůckou k názornému zpracovávání dětské adventní nedočkavosti; může sloužit jako forma neurčité duchovní připomínky či snad i magického vnímání symbolů; může být účinnou pobídkou ke společnému setkávání za dlouhých zimních večerů.
Anebo se může stát pozváním k pozornějšímu uchopení naší křesťanské vánoční víry. Nenápadné světlo svíce na věnci kontrastuje s oslnivými reklamními šlehy předvánočního průmyslu, kterému tím méně jde o naše prožívání Vánoc, čím horlivěji se uchází o obsah našich peněženek. Kristovo světlo bude v průběhu dějin vždy jemné a nevtíravé, protože bude mířit do skrytu našich srdcí, kde se zásadně rozhoduje o našem štěstí, lásce, pokoji, dobrých vztazích, naději a v posledku tak o požehnaných svátcích. Tím je však zároveň toto světlo jedinečně přitažlivé. Jen je třeba si přiznat, že jsme tak často chudí na tuto vnitřní záři, jež nás obnovuje a sytí a jíž vycházíme účinně vstříc díky adventnímu ztišení, usebrání, modlitbě i pozornému rodinnému naslouchání potřebám, touhám a prožitkům našich blízkých.
Rapidně zdražující energie nás možná ve vzpomínce odkážou na dřívější černé hodinky nebo pozorné zhasínání v domácnostech za dob nedávno minulých. Světlo je vzácné. Nejen to sluneční v zimě. Nejen to elektrické, za které se draze platí. Nejvzácnější je to světlo božské lásky, rozlité z chudého betlémského chlíva do našich životů, světlo, které nestojí nic: jen naši vnitřní ochotu, pokoru, tichost a vytrvalost. Velmi rád vám přeji, ať toto skryté adventní světlo je pro vás tím nejcennějším objevem a darem pro letošní Vánoce!
P. Vojtěch Janšta, duchovní správce farnosti Bohuslavice u Hlučína
