Vítejte na starých stránkách naší farnosti

Vánoční přání

Homilie o 4. neděli adventní - k aktuální pražské tragédii

Sestry a bratři!

Také se Vás lidé ptají: „Co říkáte na tu střelbu v Praze?“ Nu co na to říct kromě toho, že je to hrůza… Ale vzhledem k tomu, že se dál tážeme druhých či sami sebe, abychom se s trýznivou událostí nějak vypořádali, připadá mi užitečné říci k tomu nyní více – právě ve světle naší víry.

Především nám taková tragédie připomíná – jak zdůrazňoval v době covidové papež František – že jsme všichni na jedné lodi, že se osudy lidí prostupují, že se to týká nás všech – jistěže v různé míře. Ale jsme přece všichni lidé, navíc tvoříme obyvatelstvo jednoho státu, jsme národ jedné řeči atd. Zasahuje nás to, co se děje kolem nás, ačkoli se to (naštěstí!) neděje přímo nám nebo našim blízkým. Ale proč nás to zasahuje? Ze soucitu? Ze strachu, co bude dál? Kvůli návalu beznaděje ze zla, kterému čelíme? Protože je to čerstvé, náhlé a neobvykle silné? Vždyť je na světě i kolem nás tolik hrůzných jevů! Lze snad říci, že je menší tragédie, když ozbrojené komando přepadne křesťanskou vesnici v Africe, zastřelí, koho najde, všechno vyloupí a zapálí? Nebo když v naprosto nesmyslné válce ničí bomby jeden dům a jeden život za druhým? Nebo když si zemětřesení nebo havárie autobusu či letadla vyžádají desítky či stovky mrtvých? Anebo když děti žijí v ustavičném strachu z násilnického rodiče? Když se bezradný živitel rodiny musí dívat, jak mu děti hladem chřadnou před očima? Když si někdo vezme život a zanechá po sobě zoufalé blízké? Na leccos si zvykneme, časem asi na všechno, co se nás přímo netýká… Je to ostatně přirozený způsob, jak žít bez tísnivého strachu – vždyť přece toužíme po spočinutí v pokoji a bezpečí. Někdy se ovšem, zvláště v naší blahobytné evropské společnosti, snažíme utéct od všeho obtížného a pohodlně zapomenout, ba přímo lhostejně a sobecky chodit kolem všech nesnází a trápení… hlavně když nám je dobře; a pak nás takové události tím silněji vytrhnou z nafouklé bubliny nevšímavosti. Na jedné straně tedy nemáme být pohodlně neteční k utrpení světa. Na druhé straně se ovšem nemáme úzkostně hroutit ze všeho, co zlého se ve světě děje. Jak na to? Zdůraznil bych dvě myšlenky:

Homilie o 3. neděli adventní

Sestry a bratři!

Předevčírem skončil židovský zimní svátek Chanukka, při němž se v průběhu osmi dní zapalují postupně svíce na osmiramenném svícnu jako připomínka posvěcení obnoveného chrámu v Jeruzalémě v roce 164 př. Kr. K tomu se váže také jeden židovský příběh:

Jeden mladý Žid byl velmi šikovným obchodníkem a brzy zbohatnul. Začal proto jezdit za obchodem a bohatnul dál. Kvůli takové práci už neměl čas na modlitbu, dodržování svátků a návštěvu synagogy. Říkal si však, že je přece Židem dál, přispívá na židovskou obec, a pokud má někdy čas, tak se i pomodlí; ale hlavně pracuje, to přece musí Pán světů pochopit… Jednou uviděl na cestě ležet v blátě plačícího malého chlapce – byl v otrhaných šatech a kolem něho se povalovaly střepy džbánu. Sehnul se k němu a okamžitě se umazal blátem a olejem. Chlapec mu vyprávěl, že jsou doma velmi chudí, a tak otec rozvažoval, zda má za poslední peníze koupit jídlo nebo olej do chanukového svícnu. Ale pak se rozhodl, že důležitější je olej pro slavení svátku. Chlapec pro něj šel se džbánem, ale při návratu uklouzl a džbán rozbil. Obchodníkovi v tu chvíli bylo, jako by mu někdo probodl srdce, a řekl si: „Co jsem to za člověka, že pro obchod zapomenu na to, kdo jsem, když tito chudáci nezanedbali chanuku, ačkoli se museli zříci jídla. Odpusť, Svatý Izraele!“ Zvedl chlapce a postaral se o něho i o jeho rodinu. A dál už žil jako zbožný Žid. Doma ve svém velkém pokoji měl v pozlacené míse uložené střepy z onoho džbánu. Byla to pro něj stálá připomínka jeho prozření. A svůj příběh rád vyprávěl všem, kteří jej přišli navštívit.

Krátký advent?

Advent - to znamená: čtyři neděle před Vánocemi. Tedy období různě dlouhé. To podle toho, na který den po čtvrté neděli adventní připadne 25. prosinec. Letos je to hned následující den, takže prožíváme nejkratší možný advent. Štědrý den je totiž počítán mezi adventní dny, protože slavnost Narození Páně vypuká až se západem slunce, a tak na tento poslední adventní den může připadnout poslední adventní neděle. Leckomu se tahle varianta pranic nelíbí: neděle na Štědrý den, to je příliš věcí, povinností a prožitků dohromady. Někdo další zase není příliš rád, že je advent tak krátký: vždyť sotva rozsvítíme všechny svíce na věnci, rovněž si neužijeme zpěvy adventních písní a čas pro ztišení nebo nalézání duchovních inspirací je zoufale krátký… Jenže on je ten advent vlastně krátký vždycky: pár dní sem nebo tam, je to zkrátka období, které rychle uteče. Snad proto je takový, aby takto sevřený a zhuštěný čas vyplnila intenzivní příprava, jež se lépe prožívá a dodržuje v kratším období.

Ale co na tom. Dneska si stejně každý udělá advent, jaký chce: délkou i obsahem. Však stromy se mohou rozsvítit kdykoli v listopadu, prodej dárků a provoz trhů se řídí zákonem zisku; nu a chystat, uklízet, slavit a plánovat můžeme klidně už od začátku podzimu. A tak se nám advent vlastně vytrácí úplně, lhostejno jak je oficiálně dlouhý či krátký. Nějak ho nepotřebujeme. Na Vánoce se totiž chystáme tak, že už si z nich skoro všechno jaksi nedočkavě oslavíme dopředu. Jiné příležitosti takto ovšem neslavíme: třeba narozeniny nebo například svatbu, která vyžaduje jistojistě mnoho příprav, ale svatební den je jenom jeden. Tak se mi zdá, že advent jsme hodili přes palubu proto, abychom si vánočními výhodami okrášlili předcházející všední dny. Advent jako doba určité střídmosti, úsilí o nový začátek, obnovy vztahů, dobrých skutků, ztišení a rozjímání je příliš spojen s každodenním poctivým a neatraktivním úsilím. Kdo by se do toho hrnul? Jenže ten, kdo neumí žít opravdově každodenní všednost, neumí prožívat ani dny slavnostní. Všechno se pak slévá v jednu rozplizlou naplácanou hroudu mnoha bez rozmyslu uchvácených potěšení a překotně vytržených radostí, které smícháme páté přes deváté, podobně jako Čapkův pejsek s kočičkou splácali svůj pověstný dort. Otrávíme jím pak duši jako oni žaludek vyhladovělého a hltavého psa.

Když přichází na svět očekávané miminko, učiní výrazný předěl mezi životem rodiny před porodem a po porodu. Advent jako čas očekávání a přípravy na oslavu narozenin Ježíše Krista je zásadně odlišný od nastávající oslavy. Že nevíme, jak a co bychom v adventu dělali jinak než dosud a než všichni kolem? Zkusme třeba denně znovu a znovu začínat malými krůčky v tom, co bychom rádi u sebe změnili k lepšímu. Pokud nevíme, co by to mělo být, stačí se zeptat těch kolem nás, určitě budou dobře vědět, jakou změnu či posun by u nás uvítali. Trpělivým a všednodenním úsilím tak můžeme docenit Ježíšova slova: „Kdo je věrný v maličkosti, je věrný i ve velké věci.“ (Lk 16,10) A oslava Vánoc je přece každoročně velká věc…

Pokojný a smysluplný adventní čas!

P. Vojtěch Janšta, farář