Vítejte na starých stránkách naší farnosti

Duchovní příprava na Vánoce: poselství Svaté země

Nové pamětní desky padlým v Bělé a sv. Václav

Ve čtvrtek 27. září po večerní mši svaté jsme v Bělé požehnali nové pamětní desky, na nichž jsou uvedena jména bělských občanů padlých v obou světových válkách. Iniciátorem a realizátorem tohoto počinu byl obecní úřad Bělá. Podle slov pana starosty se tím vyrovnává dluh, který měla obec vůči válečným obětem a jejich rodinám. Jedná se totiž o první památník padlých se všemi jmény obětí, který byl vytvořen až nyní po více než sedmdesáti letech od skončení druhého světového válečného konfliktu.

Křesťané v dějinách častokrát projevovali vděčnost Bohu za ukončení válečných hrůz nebo ničivých epidemií postavením památníku či sochy – četné morové sloupy na náměstí našich obcí jsou toho důkazem. Po skončení první světové války však vyvstala potřeba stavět zvláštní památníky těm, kteří v oné strašné celosvětové bitevní řeži položili svůj život. Lidé se jen obtížně vyrovnávali s tragickými následky oné nesmyslné války, která mnohým vzala jejich nejbližší. Památníky se stávaly místy truchlení, vyjádření a sdílení zakoušených bolestí. Po skončení ještě hrůznější druhé světové války se v budování pomníků a památníků pokračovalo – s tím větší důrazem, aby se nezapomínalo, kolik utrpení takové ozbrojené konflikty přinášejí. Památníky rovněž připomínaly důležitost modliteb za padlé.

Žijeme v dostatečném odstupu od dob, kdy se válka dotýkala bezprostředně našich životů, vztahů a domovů. Málokdo z mladší generace zná jména těch, která jsou vytesána na mnoha válečných památnících naší vlasti. Války jsou daleko. I ty, které zuří dnes a o kterých se dozvídáme z médií sedíce v pohodlných a bezpečných křeslech našich domácností. A přitom se nás války týkají velmi bezprostředně. Proč?

Válečné konflikty na celé zeměkouli jsou politicky podporovány zbrojním průmyslem, který je velmi výnosný, a právě z něj my Evropané v nemalé míře čerpáme bohatství pro svou životní úroveň. Abychom se my měli dobře, druzí musejí nesmyslně trpět. Toto jsou skutečné válečné zločiny současnosti, z nichž máme prospěch my všichni. Jenže bitevní pole jsou daleko. A pokud pocítíme následky strašných a vzdálených bojů v podobě válečných uprchlíků, dokážeme být agresivní, nekompromisní a zcela bezcitní vůči těm, kteří narušují náš klid a nejspíš také umlčované svědomí. (Jistě nelze přijímat nekriticky každého uprchlíka bez zodpovědné integrace, hovořím však o zásadní neochotě a zlobě mnoha našinců.) Zvykáme-li si však žít na úkor druhých, v sobecké pohodlnosti, lhostejné nevšímavosti a agresivní nedůtklivosti, zaděláváme si na nemalé konflikty tady, přímo u nás, mezi námi. To jsou taktéž reálné a ničivé války probíhající na osudech našich vztahů a rodin, na úrovních politických, společenských a kulturních; války zanechávající spoušť především v lidských srdcích.

Pamětní desky tedy nepřicházejí neaktuálně, jaksi pozdě a mimo reálné dění, naopak. Jsou důraznou výzvou nám, kteří pro svou pohodlnou a sobeckou povrchnost nepomýšlíme na následky naší nezodpovědné morální a společenské devastace.

Desky jsme požehnali v předvečer slavnosti sv. Václava. Tento náš mučedník, který pěstoval ducha pokoje, lásky, služby a oběti, padl za oběť drsné, kruté a vládychtivé šlechtě s křesťanskou nálepkou, ale pohanskými mravy. Jeho odkaz ale nezanikl a hovoří i dnes. Hovoří a vybízí, abychom „statečně usilovali o to, co slouží k dosažení pokoje, a přemáhali zlo dobrem“ (vstupní modlitba ze slavnosti). Možná leckteré naše snahy převálcuje současná pohanská společnost, snad ještě někde naoko křesťanská. Ale jedině tehdy, budou-li také dnes existovat lidé se srdcem a vírou sv. Václava, můžeme unikat zhoubě válek a ničivých bojů, ať už vzdálených, nebo těch našich až příliš blízkých. Kéž jsou pro nás památníky padlých stále aktuální výzvou k šíření Kristova pokoje navzdory chtivé a sobecké mentalitě současného světa!

P. Vojtěch Janšta

Proč už se nemůže při mši svaté na kůr?

Patrně všichni farníci zachytili informaci, která jen tak nezapadla mezi ostatní oznámení, že od nynějška už nebudou mít věřící ve farním kostele během bohoslužeb přístup na kůr, tedy kromě účinkujících. Rád bych zde vyložil několik důvodů, proč se domnívám, že místo na kůru není vhodné k prožívání mše svaté – zdůrazňuji, že následující jevy nijak a nikomu konkrétně nepřisuzuji!

1. Z vlastní zkušenosti varhaníka vím, že na kůru je člověk jaksi povznesen nad ostatní, což svádí k určitému nadhledu, s nímž pozoruji dění jako v televizi nebo v divadle. Je jednodušší koukat shora, co se děje, jako by se odehrával film, ba co hůře – případně sledovat, co má kdo oblečené, jak si počínají ministranti, která lavka je prázdná či jak hraje varhaník, než se ponořit do Božího slova a eucharistické oběti. Shora je určitý odstup, který je příjemný, protože mne nenutí se tolik vnitřně angažovat. K tomu postřeh z kněžského života: je moc dobře, když při proměňování pozdvihuji hostii a kalich nad sebe. Vy ostatní v kostele klečíte, ale já jako kněz stojím a všechno mám pod sebou, i Ježíše… V té chvíli pozdvihuji Pána nad sebe, čímž se upevňuji v roli pokorného služebníka. V lidském prožívání je zakotveno, že co je nahoře, nás převyšuje, co je dole, na to shlížíme s odstupem, nadhledem, suverenitou. Proto také je vyvýšený oltář. Vyvýšený kůr niternému prožívání škodí. Co působí zvenku, utváří i vnitřek.
2. Tento odstup je také odstupem od ostatních věřících. Nahoře je klid bez rozptylování. Ano, beru jako farář vážně všechna mezilidská napětí, úskalí i bolesti, která s sebou nese společný dlouholetý život v jedné obci. Ale utéci od těch ostatních pryč do soukromí kůru ke společné eucharistii rozhodně nenapomáhá. Ježíš ji slaví také s námi se všemi – hříšníky. Tento boj je třeba podstoupit a různé bolesti nechat Pánem uzdravit, ne je zabalit a umlčet.
3. V takovém nadhledu nastává pokušení vyplnit čas – snadno se pak s někým známým můžeme zapovídat, začít leccos komentovat nebo se zabavit tím, co by dole nebylo možné. Není nás vidět ani slyšet. Prožijeme-li mši svatou navenek v povrchním tlachání, co nám z ní asi zůstane v srdci..??
4. K těmto základním se přidávají další praktické důvody: Kostelní loď je prostorem ke shromáždění, kůr je pro účinkující. Dnes už je dole v kostele (bohužel) dostatek volného místa, prostor kůru tedy může znovu sloužit jen pro varhaníka, zpěváky a muzikanty. Onen pohyb (případně hlasy i zpěv) lidí nahoře také účinkující ruší, potřebují se soustředit na svůj výkon, nehledě na to, že zpívá-li větší soubor, má leckdy problém se na kůr vejít. Dodejme rovněž, že schodiště na kůr je nevyhovující požárním předpisům, za jejichž dodržování nesu odpovědnost já. (A s nadsázkou doplňuji další „důvod“, že totiž při kropení lidu jen obtížně kapky vody doputují přes zábradlí až nahoru... Varhaníky budu asi kropit po mši svaté…)

Vidím-li tolik mladých lidí, kteří se na kůru shromažďují, jsem veden starostlivostí o jejich prožívání mše svaté. Nepochybuji, že ti, kteří na kůr chodívají léta, se dovedou uvedeným úskalím vyhnout. Rozhodně to tedy neznamená, že kdo je nahoře, je automaticky méně zbožný než ten, kdo je dole. Ale právě s ohledem na uvedená nebezpečí a nešvary jsem se rozhodl prostor kůru pro veřejnost uzavřít. Kdo dobře prožije mši svatou nahoře, prožije ji dobře i dole. Ale komu kůr v tomto nesvědčí, toho chci od uvedených rizik chránit. To je moje pastýřská zodpovědnost. Nemusíte se mnou souhlasit, ale rád bych, abyste mě pochopili. Pochopím naopak já, když někdo z vás, kterých se tato změna týká, se na mě při setkání neusměje. (Ale budu rozhodně raději, když se usměje.) Budete-li ve svých domácnostech svědky debaty na toto téma, prosím vás o mírnost a objektivnost. Máte-li nějaké své osobní důvody, pohledy na věc a požadavky, neváhejte mi je sdělit. Je to i pro mne důležitá zpětná vazba.

            Kéž nás tato změna posune k větší opravdovosti při slavení mše svaté a k úsilí překonávat překážky, které se nám v tomto duchovním růstu staví do cesty!

P. Vojtěch Janšta

Přání pro letošní prázdniny