Od neděle 27. 12. je možno dle vládních nařízení obsadit pouze 10% kapacity našich kostelů, tzn. polovinu dosavadního počtu účastníků bohoslužeb. Z toho vyplývá, že tomuto maximálnímu dovolenému počtu odpovídá ve farním kostele 44 osob, v kostele v Bělé 35 osob, v kostele v Závadě 16 osob. Všechny bohoslužby během týdne ve všech kostelích jsou přístupné, stejně tak pravidelné zpovídání. Pro nedělní bohoslužby platí následující:
V Bohuslavicích i v Bělé je možné přijít na mši svatou každou druhou nedělní mši. Účastníci nedělních bohoslužeb dostávají po skončení mše vstupní lístek pro bohoslužbu ve stejný čas za 14 dní. Lístky si mohou účastníci mezi sebou měnit či předávat, důležité je, aby každá osoba vstupující v neděli do kostela měla platný aktuální lístek. Nebude brán přednostní ohled na rodinu, která má zapsanou mši svatou! Lístky si lze zamluvit i během týdne mailem, telefonicky či osobně na kontaktech farnosti. V případě, že nějaké lístky zbudou, může určitý počet zájemců absolvovat nedělní bohoslužby i každý týden.
V Závadě bude účastníky nedělní bohoslužby zajišťovat rodina, která má napsán úmysl mše svaté.
Prosím o shovívavost při této organizaci, nelze vymyslet zcela spravedlivý a bezproblémový způsob rozdělení farníků.
Nezapomínejmev modlitbě ani v konkrétní pozornosti na ty, kteří jsou opuštění, nemocní, křehcí či bezradní, na ty, kteří se bojí, kteří zápasí s různými těžkostmi a důsledky této doby!
P. Vojtěch Janšta, administrátor farnosti
Co vám v minulých dnech udělalo radost? A co vám způsobilo bolest? A čeho je více? Potíž spočívá v tom, že radosti mnohdy prožíváme jako prchavé a krátké, zatímco bolesti jsou záludné a intenzivní. To dobré často bereme jako samozřejmost, takže se nedokážeme účinně a dlouhodobě radovat tak, jako se dokážeme rmoutit a dělat si starosti. Co s tím? Znovu nalézt jistou a pevnou radost? Jenže to se řekne…
K této úvaze mě podnítila jedna bolest posledních dní, která však byla doprovázena radostí. Jednalo se o úmrtí známého člověka: zemřel P. Adam Rucki, kněz naší diecéze a biskupský vikář pro duchovní povolání. Naši občané se s ním mohli setkat (kromě mnoha poutí, výstupů v křesťanských médiích a různých zpovědních či kazatelských příležitostí) v naší farnosti vloni, a to hned dvakrát: 1. června udílel v Bohuslavicích svátost biřmování a 5. července požehnal v kostele sv. Urbana dva nové zvony. Znal jsem otce Adama dlouho. Nejintenzivněji jsme se setkávali během mé přípravy ke kněžství v olomouckém semináři, kde mne čtyři roky doprovázel, a až dosud jsem jej vyhledával k duchovní a zpovědní službě. Náhlý odchod ve věku nedožitých sedmdesáti let byl smutnou zprávou pro všechny, kterým se věnoval a kteří jej měli rádi. Současně jsem si však uvědomil, kolik z toho může plynout radosti.
Číst dál: Vánoční radost?
Jak bylo na pouti? Móóóc hezky… Snad právě takto začíná často rozhovor s těmi, kteří prožili nějakou mimořádnou a neobvyklou poutní cestu. Nevím jak moji spolupoutníci, ale já jsem takovou otázku po absolvování naší farní pouti do Staré Boleslavi dostával – a odpovídal jsem na ni právě tak, jak je shora napsáno. A protože ne všichni měli možnost se nás zeptat na podrobnosti, rád bych na následujících řádcích vypsal naše poutní události, zážitky a dojmy, kterými jsme prošli, aby všichni čtenáři mohli naznat, že jsme se opravdu móóóc hezky měli.
„Lidičky, my jedem!“ Chtělo se mi zakřičet, když jsme v sobotu 26. září v 6 hodin ráno za vydatného deště a ještě husté ranní tmy vyjížděli autobusem z Bohuslavic. Po všech těch předchozích nejistotách – a jak to bude s poutí, budeme moct vůbec jet, nezruší se to, odhlásil se už někdo, nebude škaredé počasí apod. Prostě jsme vyjeli! A to s nadějným očekáváním budoucích chvil i s důvěrou v Boží pomoc a ochranu Panny Marie na všech cestách. Jenom otec Vojtěch si zapomněl doma peněženku s doklady – inu, na něco se vždycky zapomene…
Naší první zastávkou na 400 km dlouhé cestě byla Hora Matky Boží u Králík. Místní duchovní správce o. Karel Moravec nás přivítal a připomenul především osudy tohoto místa od konce druhé světové války. Při vysvětlení současného provozu zmínil hezkou zkušenost s místní kaplí Svatých schodů, kterou navštívily děti z jedné mateřské školy – a ačkoli nebyly ve víře vychovávány, byly podle návodu duchovního správce schopny vážně a usebraně vystoupat na kolenou schodiště v této svatyni, která připomíná Ježíšovo odsouzení v Jeruzalémě. Však jsme se na tomto místě soustředěné modlitby také zastavili – a komu to kolena dovolovala, zařadil se do dlouhého zástupu poutníků, kteří zde před námi tolikrát rozjímali nad Kristovým umučením a svěřovali Pánu svá trápení i naděje.
Po společné mši svaté a prohlídce areálu jsme (stále za vydatného deště a během recitace růžence) už směřovali na další poutní místo – Neratov v Orlických horách. Byli jsme vděčni panu řidiči, který ochotně, soustředěně a opatrně řídil autobus záludnými zatáčkami a zúženými podhorskými cestami. Na místě nás přivítal staletý chrám, v minulých desetiletích tolik zdevastovaný a poté opět obnovený, s pozoruhodnou prosklenou střechou a střídmou a inspirativní vnitřní výzdobou. Pro mne bylo překvapením stálé množství lidí, kteří i v takovém nečase přijížděli na místo tolika minulých poutí a modliteb k Panně Marii Nanebevzaté. Každopádně příjemným překvapením pak bylo výborné pivo z místního pivovaru, které někteří stihli ochutnat přímo z čepu, jiní si je zakoupili balené v místní prodejně.
Cestou ku Praze jsme nechtěli minout historické královské město Hradec Králové. Katedrálu sv. Ducha jsme vyplnili nejen svými mokrými bundami a deštníky, ale také zpěvem k Duchu svatému za doprovodu varhan. Fyzicky zdatnější účastníci pak mohli obdivovat krásy Bílé věže – jak zrekonstruovaný interiér s příjemným schodištěm, skleněným modelem věže (vážícím tunu) či 206 cm širokým zvonem Augustinem z roku 1509, tak malebný výhled na město a okolí. Další kostel na Velkém náměstí, svatyně Nanebevzetí Panny Marie, nás svou tichou atmosférou barokně pohladil před další jízdou už přímo do cíle.
V 18:30 jsme mohli hlásit příjezd do Brandýsa nad Labem – Staré Boleslavi, a to případně jak svým blízkým pomocí esemesek, tak obsluze v místní restauraci, kde jsme měli zajištěnu večeři. Ubytování dílem v prostorách pedagogické fakulty a dílem v penzionu bylo dostačujícím a (doufám že i) příjemným zázemím naší poutní výpravy.
Číst dál: Jak bylo na pouti?
