Vítejte na starých stránkách naší farnosti

Homilie na neděli v oktávu velikonočním

Sestry a bratři!

Velmi často se bojíme situací, které nikdy nenastanou, a záležitostí, které nás nikdy tolik neohrozí. Což je přirozené a dobré: pokud se bojíme na místě, kde bychom mohli spadnout, uklouznout nebo si jinak ublížit, je to zdravé, poněvadž takový strach nám velí dát si obzvláštní pozor. Říká se, že v západních Tatrách – Roháčích, zahynulo mnohem více lidí na hřebenu Baníkova než na Ostrém Roháči – na něm to totiž vypadá mnohem nebezpečněji, a tak si při jeho zdolávání dají lidé mnohem větší pozor než u nenápadných a zrádných cestiček na hřebenu Baníkova. Oprávněný strach nás tedy chrání a umožňuje překonat nesnáze. Snadno však, vlivem negativních prožitků i traumat, takový strach naroste do chorobných rozměrů a důrazů, takže se bojíme zbytečně a příliš, jsme svazováni a svíráni obavami o to, co nikdy nenastane, cítíme se ohroženi, zeslabeni a podrážděni vůči všemu, co nám připomíná naši křehkost…

Možná právě takto prožívali svůj strach apoštolové po Ježíšově ukřižování. Dnešní evangelium vysvětluje, že „ze strachu před Židy měli dveře zavřeny“. Apoštolové prožili silné velkopáteční trauma a zklamání při Pánově smrti, a tak se nyní – snad až příliš úzkostlivě a nerealisticky – obávají, že židovští předáci vyhledají také učedníky nazaretského Mistra a poženou je na smrt. Tento ochromující strach jim velí zůstat v uzavřenosti před celým světem.

Velikonoční přání

Postní doba pro všechny?

Tak nám začala postní doba. Někdo by mohl namítnout: „To já sice vím, ale týká se to jen křesťanů, a to nejspíš asi pouze těch, kteří to myslí s vírou příliš vážně.“ Nemyslím si to. Mám za to, že takové postní období je v obecném významu užitečné, ba velmi potřebné pro všechny lidi současné doby. Proč?

Postní doba je charakterizovaná střídmostí a odříkáním – a to jsou nelibě znějící slova, zvláště jsme-li navyklí na určitý komfort a úroveň, kterou nehodláme měnit. Jenže určitá ztráta, chybění něčeho, nedostatek dosavadního – to jsou velmi užitečné prvky v našem životě. Vždyť tyto mínusy dříve či později, více či méně stejně do života přicházejí: ztráta zdraví či mládí, chybění někoho blízkého, nedostatek uznání, úspěchu, radosti, sil, pochopení, potěšení, peněz… jak obtížně se pak s takovými ztrátami vyrovnáváme! Jistě se nelze na všechno připravit, ale jakési dobrovolné chybění, zřeknutí se něčeho ve prospěch střídmosti a skromnosti nám může pomoci vyrůst v odolnosti, trpělivosti, zodpovědnosti, důvěře, vnímavosti vůči druhým, skromnosti, vyrovnanosti…

Homilie při neděli Božího slova: roztržky a sjednocení

Vypráví se, že jistý muž si ve velkých problémech vzpomněl, jak mu kdosi radil: pomodli se, otevři Bibli, zaboř prst do knihy, a určitě najdeš odpověď na svůj problém. Pomodlí se tedy, otevře Bibli a čte: „Šel a oběsil se.“ Muž zbledne a říká si: „To není možné, něco takového přece Bůh po mně nemůže chtít!“ A tak se znovu pomodlí, znovu otevře Bibli, zaboří prst do knihy a tentokrát čte: „Jdi a jednej také tak!“

Jak je vidět, Bible není žádná věštící koule, která mi při správném ovládání sdělí, co mám nebo nemám dělat, co je nebo není pravda. Jistěže máme mnoho svědectví o tom, jak třebas jedna věta z Písma lidem změnila život nebo ukázala správnou cestu – vzpomeňme na svatého Augustina, který slyšel ze sousedství zvláštní a nezvyklý dětský pokyn: „Vezmi a čti“, a když otevřel Bibli, našel větu, která mu osvítila srdce a přivedla jej k pravému setkání s Pánem (srov. Řím 13,12). Takto ovšem skrze Písmo promlouvá Bůh zcela svobodně a ke každému jinak a jindy – podle toho, co nám prospívá, a jak jsme schopni mu naslouchat; nejedná se o žádný ovládatelný automat na štěstí, GPS, poradnu v tísni, internetový vyhledávač nebo zázračný lék. Boží slovo je zkrátka nevyzpytatelně „plné života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč...“ (Žid 4,12)