Vítejte na starých stránkách naší farnosti

Ve čtvrtek 27. září po večerní mši svaté jsme v Bělé požehnali nové pamětní desky, na nichž jsou uvedena jména bělských občanů padlých v obou světových válkách. Iniciátorem a realizátorem tohoto počinu byl obecní úřad Bělá. Podle slov pana starosty se tím vyrovnává dluh, který měla obec vůči válečným obětem a jejich rodinám. Jedná se totiž o první památník padlých se všemi jmény obětí, který byl vytvořen až nyní po více než sedmdesáti letech od skončení druhého světového válečného konfliktu.

Křesťané v dějinách častokrát projevovali vděčnost Bohu za ukončení válečných hrůz nebo ničivých epidemií postavením památníku či sochy – četné morové sloupy na náměstí našich obcí jsou toho důkazem. Po skončení první světové války však vyvstala potřeba stavět zvláštní památníky těm, kteří v oné strašné celosvětové bitevní řeži položili svůj život. Lidé se jen obtížně vyrovnávali s tragickými následky oné nesmyslné války, která mnohým vzala jejich nejbližší. Památníky se stávaly místy truchlení, vyjádření a sdílení zakoušených bolestí. Po skončení ještě hrůznější druhé světové války se v budování pomníků a památníků pokračovalo – s tím větší důrazem, aby se nezapomínalo, kolik utrpení takové ozbrojené konflikty přinášejí. Památníky rovněž připomínaly důležitost modliteb za padlé.

Žijeme v dostatečném odstupu od dob, kdy se válka dotýkala bezprostředně našich životů, vztahů a domovů. Málokdo z mladší generace zná jména těch, která jsou vytesána na mnoha válečných památnících naší vlasti. Války jsou daleko. I ty, které zuří dnes a o kterých se dozvídáme z médií sedíce v pohodlných a bezpečných křeslech našich domácností. A přitom se nás války týkají velmi bezprostředně. Proč?

Válečné konflikty na celé zeměkouli jsou politicky podporovány zbrojním průmyslem, který je velmi výnosný, a právě z něj my Evropané v nemalé míře čerpáme bohatství pro svou životní úroveň. Abychom se my měli dobře, druzí musejí nesmyslně trpět. Toto jsou skutečné válečné zločiny současnosti, z nichž máme prospěch my všichni. Jenže bitevní pole jsou daleko. A pokud pocítíme následky strašných a vzdálených bojů v podobě válečných uprchlíků, dokážeme být agresivní, nekompromisní a zcela bezcitní vůči těm, kteří narušují náš klid a nejspíš také umlčované svědomí. (Jistě nelze přijímat nekriticky každého uprchlíka bez zodpovědné integrace, hovořím však o zásadní neochotě a zlobě mnoha našinců.) Zvykáme-li si však žít na úkor druhých, v sobecké pohodlnosti, lhostejné nevšímavosti a agresivní nedůtklivosti, zaděláváme si na nemalé konflikty tady, přímo u nás, mezi námi. To jsou taktéž reálné a ničivé války probíhající na osudech našich vztahů a rodin, na úrovních politických, společenských a kulturních; války zanechávající spoušť především v lidských srdcích.

Pamětní desky tedy nepřicházejí neaktuálně, jaksi pozdě a mimo reálné dění, naopak. Jsou důraznou výzvou nám, kteří pro svou pohodlnou a sobeckou povrchnost nepomýšlíme na následky naší nezodpovědné morální a společenské devastace.

Desky jsme požehnali v předvečer slavnosti sv. Václava. Tento náš mučedník, který pěstoval ducha pokoje, lásky, služby a oběti, padl za oběť drsné, kruté a vládychtivé šlechtě s křesťanskou nálepkou, ale pohanskými mravy. Jeho odkaz ale nezanikl a hovoří i dnes. Hovoří a vybízí, abychom „statečně usilovali o to, co slouží k dosažení pokoje, a přemáhali zlo dobrem“ (vstupní modlitba ze slavnosti). Možná leckteré naše snahy převálcuje současná pohanská společnost, snad ještě někde naoko křesťanská. Ale jedině tehdy, budou-li také dnes existovat lidé se srdcem a vírou sv. Václava, můžeme unikat zhoubě válek a ničivých bojů, ať už vzdálených, nebo těch našich až příliš blízkých. Kéž jsou pro nás památníky padlých stále aktuální výzvou k šíření Kristova pokoje navzdory chtivé a sobecké mentalitě současného světa!

P. Vojtěch Janšta