Vítejte na starých stránkách naší farnosti
Homilie na Světový den prarodičů a seniorů - 16. v mezidobí A
Sestry a bratři!
Občas slyšívám: „To stáří je zlé“, „To stáří je špatné“. Je to pravda? Možná by bylo zajímavé, kdybychom zde udělali průzkum, a zjistili, co si farníci myslí… Já každopádně – a nejspíš byste to ode mne čekali – si myslím, že to není pravda. Stáří může být těžké, ale stáří není zlé. Nicméně většinou toto konstatování pronášejí lidé, kteří jsou stiženi utrpením, drtí je nemoci, jsou opuštění, mají strach… V jejich prožívání tedy převažují zlé věci, kvůli nimž haní stáří jako celek, který nedoceňují. Vysvětleme si to na podobenství z dnešního evangelia: Ježíš hovoří o dobrém semeni, které hospodář zasel na své pole, a o zlé setbě, kterou do pšenice rozházel nepřítel. Obojí spolu vyrůstá téměř bez rozeznání, a teprve až se ukážou plody, tedy klasy, je zřejmé, že roste a bují i plevel. Může to být obraz našeho života. To zlé je v něm přítomno pořád a vždycky. Někdy možná není ani k rozeznání od dobrého, např. když někdo dělá dobré věci se špatným úmyslem; anebo se nám zdá, že hříšné počínání může vést k dobrému a že je užitečné. Není. Časem se to ukáže. A stáří neomylně přivádí k poznání toho plevele: člověk by rád viděl plody dobrého života, a najednou ho přemůže množství toho, co se nepodařilo, co další generace kazí nebo pošlapává, co je najednou potlačeno těžkostmi, neduhy a trápeními… a ukazuje se také, jak jsme málo odolní a trpěliví, málo důvěřujme v Pána, neporadíme si, ačkoli jsme si v životě přece vždycky se vším nějak poradili… Rázem je toho tolik, co nám může přerůstat přes hlavu.
Když se však přidržíme tohoto Ježíšova podobenství, musíme říci: řešením přece není vidět jen plevel a nechat se jím maximálně zaujmout. Řešením není ani snažit se všechno to zlé vytrhat, ačkoli by se to zdálo snazší a snad k tomu máme často i sklon: zkritizovat, ponadávat, mluvit druhým do života, chtít je předělat podle svého, prosadit za každou cenu to, co se nám zdá dobré… Takové počínání nikam nevede, ba spíše všechno zhorší. Snadno lze s tímto horlivým a necitlivým škubáním vytrhat i to, co je dobré: rozhádat se, znechutit, odradit, vytvořit bariéry, přivést ke smutku a beznaději. Vzpomínám si na jednu starší paní, která chtěla urputně celou svou rodinu utvořit podle svého, vyřešit všechny problémy a převychovat své děti a vnuky, až se se všemi rozhádala a skončila úplně izolovaná a opuštěná od svých blízkých, pro které se stala zcela nesnesitelnou. Ježíš tvrdí, že dobré i zlé je nutno nechat růst spolu. Trpělivě. Současně však máme jasně rozlišovat, co je dobré a co zlé a v tom pomáhat druhým, vést k pozornosti vůči tomu, co přináší jaké plody… Tady právě je zkušenost stáří velmi potřebná, protože vnáší světlo do toho, co mladší člověk neumí rozlišit a čím se nechá snadno poplést. Senioři tak mohou mladším např. vyprávět, jak se spálili, jak byli naivní, co se jim nepodařilo… a nabídnout druhým poučení z předchozích nezdarů. Nelze však ničit setbu likvidací všeho, co vidíme jako špatné. Ani Bůh si tak nepočíná – vždyť by nás musel už tolikrát zahubit nebo aspoň přizabít, když se rozhodneme počínat si zle a nedbat na lásku k němu a k bližním. Ale pro Pána znamená každý z nás vždy víc než jakýkoli hřích. Tak to vyjadřují i slova, jimiž dnes starozákonní mudrc oslovuje Boha: „To, žes pánem, činí tě shovívavým ke každému … mírnosti soudíš a nás vedeš se vší šetrností … Svým synům poskytuješ radostnou naději, že po hříchu dáváš příležitost k lítosti.“
Co tedy ovšem se vším tím zlým, co nám může snadno ve stáří vybujet v rozličné podoby utrpení? Odpovězme pohledem na tu dobrou setbu, která dozraje uprostřed plevele. Právě uprostřed těžkostí se mnohdy teprve rozhoupeme k úsilí o dobré plody. Že je to obtížné? Apoštol Pavel dnes prohlašuje, že „Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti.“ Kdo zve Božího Ducha do svých slabostí, přetavuje těžkosti v Boží požehnání. Napadá mne tolik příkladů ze života konkrétních starých lidí, kteří uprostřed své nemohoucnosti se vrátili k víře, našli čas na Boha a na své bližní, smířili se s druhými, získali trpělivost a moudrost, pokoru a zbožnost, otupili ostří svých hříchů, vypořádali se s chybami minulých let, krásně dozráli k přechodu do věčnosti... Zajisté kvůli trápením a zlu leccos nemůžeme, a to je bolestné. Ale
můžeme mnoho jiného, a často i podstatnějšího. V tom je síla setby Božího království. I další dnešní podobenství o tom vypravují: malé hořčičné zrnko a kvas v obrovském množství mouky (cca na 150 bochníků chleba) – to je skrytá síla Božího působení, které vyjde najevo pomalu, později, navzdory množství okolních komplikací. Toto dozrávání je výsadou stáří, protože paměť umožňuje vidět to, co chce čas, co postupně roste a vítězí, co lze vyprosit, vymodlit, vybojovat obětmi… Tak to konstatuje i papež František v letošním poselství ke dni prarodičů a seniorů: „Největší skutečnosti a nejkrásnější sny se neuskutečňují v jednom okamžiku, nýbrž prostřednictvím růstu a zrání: na cestě, v dialogu, ve vztahu. Proto ti, kdo se soustředí pouze na okamžitou situaci, na vlastní výhody, kterých je třeba rychle a dravě dosáhnout, na to, aby měli ‘všechno a hned‘, ztrácejí ze zřetele Boží působení. Jeho plán lásky naopak zahrnuje minulost, přítomnost i budoucnost, pojímá a spojuje generace.“ Trpělivý růst až do žní, až do konce, je vlastnost Božího království. A stáří může být požehnaným prostorem k takovému růstu mezi námi.
Prohlásit tudíž, že stáří je zlé, znamená nerozlišovat pšenici a plevel, dobro a zlo, nýbrž poddat se strategii Božího nepřítele. Pamatujme, že Boží království roste vnitřní silou víc, než si mnohdy uvědomujeme – v nás i kolem nás!
Přesto však jsou někdy obtíže stáří tak veliké, že je nemůžeme unést sami. Proto Bůh chce, abychom si byli nablízku. Papež i v letošním poselství zdůrazňuje, že senioři nesmějí být odstrčeni stranou: „Nenechávejme je osamělé, jejich přítomnost v rodinách a společenstvích je cenná … Važme si jich, neochuzujme se o jejich společnost a je neochuzujme o tu naši. Nedovolme, aby byli senioři odsunuti na okraj společnosti!“ Berme tato slova se vší vážností! A ačkoli přítomnost starých je pro nás také leckdy plevel s pšenicí, tedy přináší i hořkosti a těžkosti, přesto či právě proto se učme vidět tu dobrou setbu a Boží pozvání ke spolupráci. Nedávno mi jeden schopný a úspěšný senior s povzdechem řekl: „Já mám tolik zkušeností a tolik znalostí, ale nikdo o ně nemá zájem.“ To je smutné. Pracujme společně na dobré setbě Božího království a nenechme se odradit bujícím plevelem. Kéž nám v tom pomáhá Panna Maria, která s úctou a láskou navštívila svou starou příbuznou Alžbětu, i svatí Jáchym s Annou, prarodiče našeho Pána Ježíše Krista.
P. Vojtěch Janšta
