Vítejte na starých stránkách naší farnosti

Sestry a bratři, milí mladí přátelé!

Nejspíš všichni od raného dětství dobře známe všemožné mateřské pokyny, např.: vezmi si čepici, dej pozor na cestu, jeď opatrně, nezapomeň si vzít pití, napiš, jak jsi dojel, vrať se brzy, už si nepřidávej, nesrkej, převleč se, chovej se slušně… Jsou to projevy pečující lásky, která je pro nás velmi důležitá, ba nutná a provází nás od samotného početí, zvláště celým dětstvím. V dospívání pak na nás tato ustavičná pozornost často působí protivně – jako by nám dávala signál, že jsme ještě pořád hloupí, tudíž potřebujeme být hlídáni a dostrkáváni… Jistě může být tato ustavičná pečující láska nepříjemná, zvláště je-li úzkostlivá a nabourává-li naši svobodu. Nicméně jsme rádi, že s námi nějak zůstává i do dospělosti, takže nám chlapům tato mateřská pozornost vymění špinavou košili nebo třeba zaštopuje děravé ponožky (to už dnes jistě ne, ale já si to ještě od své maminky pamatuji), zalije květiny, uklidí a pobídne k úklidu, připraví svačinu, pohlídá počet vypitých štamprlí na rodinné akci… a třeba také vypere a nachystá kostelní prádlo, avšak především že nás nese v srdci a modlí se za nás. Otcovský přístup je odlišný: chrání nás před vnějším nepřítelem a nebezpečím a otevírá nám svět: uvádí nás do nových možností, překračuje dosavadní horizonty… tak otcové vyhazují své malé děti do vzduchu za bojácného přihlížení matek, vytvářejí a prožívají různá dobrodružství, činí nové kroky do neznáma, rozrážejí hranice domácího krbu… ale také stanovují pevné hranice v důležitých věcech a postojích, takže vyžadují určité jednání a přizpůsobení.

Rozpovídal jsem se o tomto tématu v pohledu na končící základní školní docházku vás, letošních absolventů. Opouštíte základní školu, která, myslím si, vykazuje spíše charakter mateřského prostředí, ačkoli v něm působí i otcovské prvky. Vždyť kolik je ve škole všech těch rozličných pokynů, připomínek, úkolů, komentářů, rad, pravidel, kritik, hodnocení, pobídek, výroků typu „musíš – nesmíš“… Takže to opět může na dítě školou povinné působit jako poselství: jsem hloupý, takže potřebuji poučit, pohlídat, vysvětlit, vést za ručičku… tudíž je lepší se z takového sevření vymanit a této pečlivé pozornosti se střepat. Jistě je v tomto školním vzdělávacím a výchovném procesu přítomen i onen otcovský přístup: příprava pro život a otevírání budoucnosti, která se připravuje už nyní v přítomnosti. Každopádně to bývá tak, že deváťáci se už těší na to, až z tohoto pečlivého systému konečně vypadnou, což je jistě v mnohém zdravé. Nicméně mi dovolte dodat, že po kratším či delším čase se žáci rádi vracejí a vzpomínají v dobrém na onen mateřský servis základní školy. Myslím, že jakýmsi ideálem je tyto různé výchovné mateřské pokyny vstřebat tak, že v tom nejlepším přejdou do našeho smýšlení a jednání, takže už člověk nemusí bojovat s tím, co se mu zvnějšku vnucuje, ale rozhoduje se pro to vnitřně sám.

Setkáváme se zde s vámi ke mši svaté v našem farním kostele, v němž nejspíš mnozí z vás byli pokřtěni, tzn. stali se Božím dětmi v ochraňující lásce nebeského Otce a v mateřské péči církve, která se nám leckdy může zdát až příliš pečlivá, přísná a neodbytná. A evangelium, které jsme právě vyslechli, nám to dnes také připomíná. Je totiž součástí Ježíšovy dlouhé řeči při rozeslání apoštolů do světa, a tak v ní zaznívají mnohé pokyny, příkazy a zákazy pro jejich budoucí cesty – zmiňme jen užitá slovesa: nevstupujte, nechoďte, jděte, uzdravujte, neberte, zůstaňte, vyptejte se, řekněte, buďte obezřetní, mějte se na pozoru, nedělejte si starosti, utečte, nebojte se… Ježíš posílá apoštoly otcovsky ven, dál, do světa, a současně je mateřsky pečlivě doprovází – takto náš Pán vyjevuje otcovské i mateřské rysy Boha, protože jeho láska je láskou v plnosti, která má všechny rozměry a důrazy, jež v odlesku objevujeme v lásce lidské.

Dnes jste, milí deváťáci, na prahu tohoto vyslání do jiného rozměru života, do další etapy života. A protože jste stále ještě žáky základní školy, mohu si, myslím, dovolit vám nyní adresovat dva mateřsko-otcovské pokyny, které z dnešního úryvku evangelia vyplývají.

Tím prvním je obraz vrabců, jímž Ježíš zdůrazňuje, že nebeský Otec ví i o tom, když spadne jeden z tolika takřka bezcenných vrabců – čím spíše tedy ví o nás! Tento obraz létajícího nebeského ptactva nám připomíná naši svobodu: můžete se v životě pohybovat a rozhodovat, jak budete chtít, a už nejspíš netrpělivě očekáváte, až budete moci opustit rodné hnízdo, rozrazit bránu poněkud těsné klece a rozlétnout se do života – a v principu je to tak v pořádku. Současně však – a to je moje první rada či pokyn: buďte si vždy vědomi, že o vás Bůh ví, že vás doprovází, že o vás starostlivě pečuje, že ať si lítáte v životě, kam chcete, on je s vámi; a to nikoli jako dozorce, aby vás ustavičně hlídal a kazil vám radost a volnost, ale jako starostlivá matka, která nikdy nezanedbá své dítě, a jako starostlivý otec, který vás chrání a dopřává svobodu. Vědomí takové blízkosti nebeského Otce nás činí pokojnějšími, vnímavějšími a rovněž zodpovědnějšími.

Druhý pokyn se nachází v Ježíšově prohlášení, že kdo se k němu přizná před lidmi, k tomu se i on přizná před svým Otcem v nebi. Pro vás, kteří vedete křesťanský život, je to pobídka, abyste se ke své víře statečně hlásili. Když jsem byl asi o rok starší než vy – dodnes si tu situaci pamatuji – , zeptal se mne jeden spolužák, jestli jsem věřící. Já jsem sice v té chvíli víru nezapřel, ale téma jsem jaksi zahrál do autu. A hned jsem věděl, že je to špatně, mrzelo mě, že jsem nedokázal sdělit více to, co jsem měl ukryto ve svém srdci a co jsem prožíval jako součást svého života. Není to vždy snadné vyjevit svou víru. Ježíš také dnes říká, že co se nám šeptá do ucha, máme hlásat ze střech. To neznamená, že máme šířit a vymýšlet kdejakou klevetu, drb či senzaci – na takovém jednání toho je pramálo křesťanského i lidského. Znamená to však, že víra je záležitostí skrytou, jde o naše vnitřní přesvědčení, prožívání, ujasňování. A tyto skryté věci, které nám Pán šeptá do srdce, máme společně sdílet – jak s ostatními křesťany např. při bohoslužbě nebo při jiné příležitosti, tak s těmi, kteří jsou okolo nás – tedy hlásat, přiznat se, postavit se za víru, obhájit, zkrátka být navenek rozpoznatelný jako křesťan.

Ale ono přiznání může být záležitostí i mimo oblast víry. Přiznat se můžeme a máme k tomu, o čem jsme vnitřně přesvědčeni, a přesto není snadné to obhájit nebo se tím řídit před druhými v tomto světě. Ježíš proto říká: „Nebojte se lidí.“ Kolikrát se bojíme druhých: co si pomyslí, co řeknou, jak budu vypadat, co to způsobí a jak budou reagovat… Mít takovou vnitřní svobodu, s níž dokážu jít za tím, co považuji za správné, navzdory nepochopení nebo odmítnutí či posměchu, to znamená být opravdu zralým člověkem, který kráčí životem pevně a pokojně Směřovat k takové svobodě a usilovat o ni, propojovat své vnější jednání s vnitřním přesvědčením, to je moje druhá pobídka a rada pro váš budoucí život.

Kéž se, bratři a sestry, nám všem daří zužitkovávat všechny dobré rady a zásady, které dostáváme skrze církev, výchovu, radu, vedení a příklady druhých.

P. Vojtěch Janšta