Vítejte na starých stránkách naší farnosti

Sestry a bratři!

Velmi často se bojíme situací, které nikdy nenastanou, a záležitostí, které nás nikdy tolik neohrozí. Což je přirozené a dobré: pokud se bojíme na místě, kde bychom mohli spadnout, uklouznout nebo si jinak ublížit, je to zdravé, poněvadž takový strach nám velí dát si obzvláštní pozor. Říká se, že v západních Tatrách – Roháčích, zahynulo mnohem více lidí na hřebenu Baníkova než na Ostrém Roháči – na něm to totiž vypadá mnohem nebezpečněji, a tak si při jeho zdolávání dají lidé mnohem větší pozor než u nenápadných a zrádných cestiček na hřebenu Baníkova. Oprávněný strach nás tedy chrání a umožňuje překonat nesnáze. Snadno však, vlivem negativních prožitků i traumat, takový strach naroste do chorobných rozměrů a důrazů, takže se bojíme zbytečně a příliš, jsme svazováni a svíráni obavami o to, co nikdy nenastane, cítíme se ohroženi, zeslabeni a podrážděni vůči všemu, co nám připomíná naši křehkost…

Možná právě takto prožívali svůj strach apoštolové po Ježíšově ukřižování. Dnešní evangelium vysvětluje, že „ze strachu před Židy měli dveře zavřeny“. Apoštolové prožili silné velkopáteční trauma a zklamání při Pánově smrti, a tak se nyní – snad až příliš úzkostlivě a nerealisticky – obávají, že židovští předáci vyhledají také učedníky nazaretského Mistra a poženou je na smrt. Tento ochromující strach jim velí zůstat v uzavřenosti před celým světem.

 Ježíš však tento strach překonává a jako vzkříšený přichází mezi své nejbližší s útěšným pozdravem: „Pokoj vám!“ Učedníci se při takovém zjevení Pána zaradují. Tato scéna je výstižným obrazem toho, co chce vzkříšený Kristus činit s životem každého křesťana: do každého strachu a nejistoty přináší svou zmrtvýchvstalou přítomností svůj pokoj, takže ten, kdo se s živým Ježíšem setká, dostává jakousi vnitřní radost – ta sice neruší vnější okolnosti a neřeší hned samočinně všechno, co je obtížné a složité (židovští předáci vně večeřadla stále existují!), ale dává sílu a světlo k překonání všeho, co nadměrně svazuje a zatěžuje.

Mohli byste si pomyslet a také mi namítnout: Měli to ti apoštolové ovšem snazší, když „viděli Pána“, jak píše evangelista – to se jim dobře pookřálo a vybředlo z jejich svíravého strachu. Nemyslím si, že samotné vidění Pána všechno vyřeší. Vzpomeňme na emauzské učedníky, kteří prchají z Jeruzaléma v den Kristova vzkříšení. Ježíš se k nim nenápadně připojuje na jejich bludné cestě, a oni ho nepoznají. Sdělují mu, že dostali sice jakési zprávy o prázdném hrobě a vidění andělů, kteří prý tvrdili, že Ježíš žije, „jeho však neviděli“ (Lk 24,24). Oni Ježíše vidí, ale stejně jim to nic nepomůže! Protože nestačí jen vidět, je potřeba vnitřní touhy a poznání. Dovolil bych si k tomu použít jedno současné a aktuální přirovnání: v posledních dnech i týdnech se nejspíš zvýšil počet občanů našeho kraje, kteří sledovali hokejové zápasy vrcholícího turnaje extraligy. Zkuste si představit, že jakožto zapálený fanoušek přizvete k televizní obrazovce někoho, koho hokej nebaví a nezajímá: všechno mu vysvětlujete a ukazujete, dotyčný všechno dobře vidí a sleduje; vezmete ho třeba i živě na utkání, zatáhnete ho do vítkovického kotle… a stejně to s ním nepohne a nestane se z něj nadšený divák. Naopak ještě prohlásí, že chleba stejně levnější nebude, a doporučí vám, že se nemáte zbytečně rozčilovat nad hloupostmi. Ten člověk všechno vidí, ale je mu to málo platné, protože hokej netvoří jeho vnitřní svět, nemá k němu vztah, nestaví na předchozí zkušenosti a prožitcích… Jistě, u hokeje je to v pořádku: každý máme jiné záliby a je dobře, když každého nebaví všechno. Ale lze tento jev snad vcelku výstižně vztáhnout na duchovní rovinu: mohli byste někoho dotáhnout na Kalvárii, hovořit mu o Kristu Pánu, kterého by mohl i spatřit vzkříšeného… ale pokud v jeho srdci není touha, pokud nemá vybudovaný vztah, pokud mu o to nejde a je mu to naopak jedno, pokud není víra jeho vnitřním světem, pak to s ním nijak nepohne a vidění těchto věcí jej nezmění. Pro opravdové setkání s živým Pánem nestačí jej uvidět, ale je nutno prohlubovat svou touhu po jeho blízkosti a setkávání s ním.

Také na tomto místě se však nabízí jedna námitka: v dalším líčení evangelia se totiž dočítáme o Tomášovi, jednom z Dvanácti, který nebyl s ostatními při Ježíšově nedělní návštěvě. Když mu pak ostatní celí nadšení líčí, jak viděli Pána, on vysloví podmínku: „Dokud neuvidím … neuvěřím.“ A Pán po svém opětovném příchodu skutečně tuto podmínku plní, když vyzve Tomáše, aby se podíval… a dodává: „ Protože jsi mne uviděl, uvěřil jsi.“ Tak tedy je vidění opravdu podmínkou k víře a opravdovému setkání s Pánem?

My často hovoříme o Tomášovi jako o nevěřícím – a snad to právě není zcela přesné. Tomáš totiž touto podmínkou vyjadřuje nejspíše svou pochybnost, smutek, zklamání z toho, že se s Ježíšem nesetkal. Není tedy nevěřícím, ale spíše hledajícím a zápasícím. S tím souzní také skutečnost, že Tomáš setrvává s ostatními apoštoly, nevzdaluje se ze společenství církve a čeká na Pána. A právě tuto vytrvalou touhu Pán odměňuje svým příchodem za sedm dní. Tomáš se tedy setkal s živým Kristem, protože vytrvale toužil a zůstal ve společenství církve a v hledání víry. Tuto cestu nabízí Ježíš každému z nás. Lze také správně usuzovat, že Tomáš dostal mimořádnou milost od Pána: této milosti se přidržel a jako všichni světci ji ve svém životě z víry rozvinul. Což ovšem není samozřejmé. Vybavuji si více lidí, kterým se Pán v jejich životě mimořádně ukázal, uzdravil je, navštívil, proměnil… a přesto tito lidé dříve či později sklouzli zpět ke starému životu bez Boha. Největší milost není vždy tím nejlepším řešením – je to také závazek a zodpovědnost a je nejspíš dobře, když Pán těmito navštíveními v našem životě šetří.

Zůstává nám tedy právě a jenom žitá víra. Ve druhém čtení nás apoštol Petr povzbudil: „A proto budete potom jásat, i když vás musí trápit teď ještě na krátký čas všelijaké zkoušky, aby se vyzkoušela vaše víra, vzácnější než pomíjející zlato, které přece bývá čištěno v ohni. Až se pak zjeví Ježíš Kristus, bude vám to k chvále, slávě a cti. Toho milujete, ačkoli jste ho neviděli; v něho věříte, třebaže ho ještě nevidíte. Zato budete jásat v nevýslovné a zářivé radosti; až dosáhnete cíle své víry, totiž spásy duše.“ To je tedy naše naděje, k níž se upíráme, k níž směřujeme: Pán, jenž se nám na věčnosti ukáže jako cíl naší víry.

Nestačí však odložit setkání s Pánem na budoucí věk. Ona Tomášova podmínka: „Dokud neuvidím, neuvěřím“, se může bez živé a věřící touhy stát velmi zrádnou a nebezpečnou. Může vést k tomu, že se člověk zastaví, zahnízdí sám v sobě a bude pasivně čekat, až se mu Pán nějak ukáže. Pokud ovšem takto člověk ochabne a nijak neživí svou touhu a pozornost víry, snadno zakrní a znecitliví své srdce, takže Pán se mu ani s užitkem ukázat nemůže – takový člověk může pak dokonce vidět leccos z Božích věcí a z Božího působení, ale už to s ním nepohne, narazí to v něm na hrubou zeď nevšímavosti a lhostejnosti. Kolik lidí po pandemii Covid-19 zůstalo vězet ve své zakrnělé víře, protože jim zarostla cesta do kostela, cesta ke svátostem, k modlitbě, k Bohu… Každý vztah potřebuje touhu, jež činí srdce citlivým pro přítomnost milovaného.

Slavíme dnes neděli Božího milosrdenství, jejíž náplň je významně spjata s poselstvím, jež předala církvi a světu svatá Faustyna Kowalská. Také jí se Ježíš zjevil zcela zvláštním a mimořádným způsobem, takže snažíme-li se to zobrazit a vyjádřit, nesnadno unikáme pokušení na jedné straně sladkobolné a laciné líbivosti a na druhé straně rozumářských hodnocení, z nichž se snadno vytratí křehká síla Božího milosrdenství… Faustyna však mohla uvidět Krista tímto způsobem právě proto, že svým životem a srdcem k němu směřovala, že po něm toužila a s ním prožívala svůj každodenní život.

Odnesme si tedy z jejího odkazu třeba právě jen onu jednoduchou modlitbu, která je přiložena ke každému obrazu Božího milosrdenství: „Ježíši, důvěřuji ti.“ Nikoli: „Dokud neuvidím, neuvěřím“, ale „Ježíši, důvěřuji ti.“ Důvěřuji ti, že můžeš vstoupit do mé uzavřenosti a do každého mého strachu; důvěřuji ti, že chceš navštěvovat mé srdce, že mi chceš dát sílu pro každý krok denního života; důvěřuji ti, že jsi se mnou, i když tě nevidím; důvěřuji ti, že mě svým milosrdenstvím chceš osvobodit ode všeho zlého, temného a ničivého… důvěřuji ti, abys mi tak v odpověď na rozechvělou a křehkou touhu mého srdce mohl vlévat svůj pokoj, který jsi jako plod svého vzkříšení přinesl každému z nás!

P. Vojtěch Janšta