Vítejte na starých stránkách naší farnosti

Vypráví se, že jistý muž si ve velkých problémech vzpomněl, jak mu kdosi radil: pomodli se, otevři Bibli, zaboř prst do knihy, a určitě najdeš odpověď na svůj problém. Pomodlí se tedy, otevře Bibli a čte: „Šel a oběsil se.“ Muž zbledne a říká si: „To není možné, něco takového přece Bůh po mně nemůže chtít!“ A tak se znovu pomodlí, znovu otevře Bibli, zaboří prst do knihy a tentokrát čte: „Jdi a jednej také tak!“

Jak je vidět, Bible není žádná věštící koule, která mi při správném ovládání sdělí, co mám nebo nemám dělat, co je nebo není pravda. Jistěže máme mnoho svědectví o tom, jak třebas jedna věta z Písma lidem změnila život nebo ukázala správnou cestu – vzpomeňme na svatého Augustina, který slyšel ze sousedství zvláštní a nezvyklý dětský pokyn: „Vezmi a čti“, a když otevřel Bibli, našel větu, která mu osvítila srdce a přivedla jej k pravému setkání s Pánem (srov. Řím 13,12). Takto ovšem skrze Písmo promlouvá Bůh zcela svobodně a ke každému jinak a jindy – podle toho, co nám prospívá, a jak jsme schopni mu naslouchat; nejedná se o žádný ovládatelný automat na štěstí, GPS, poradnu v tísni, internetový vyhledávač nebo zázračný lék. Boží slovo je zkrátka nevyzpytatelně „plné života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč...“ (Žid 4,12)

Nicméně bychom mohli zpozornět, jestli nám Pán právě v dnešním druhém čtení nenabízí takovou velmi jasnou odpověď v souvislosti s nadcházejícím druhým kolem prezidentských voleb – slyšeli jsme totiž, jak někteří Korinťané prohlašují: „Já držím s Pavlem.“ Nemyslím, že by to byl nutně Boží hlas, který by nám tím sděloval jasný voličský pokyn; ačkoli pokud byste si tuto větu vzali příští víkend za svou, rozhodně bych se na vás nezlobil. Biblické výroky však nelze jen tak vytrhovat z kontextu a mávat s nimi jako se zbraněmi, protože pak snadno pokroutíme nebo zcela změníme jejich smysl – podle toho, jak se nám to hodí. Např. v Bibli se také píše, že Bůh není, ovšem celá věta zní: „Blázen si říká v srdci: Bůh není.“ (Ž 14,1). A tak ona věta z druhého čtení především vyjevuje složitou situaci v korintské církevní obci: Pavel konstatuje, že společenství je rozděleno, protože každý chce něco jiného – ten drží s Pavlem, ten s Petrem, ten s Apollem, další s Kristem. A apoštol se ptá: „Je snad Kristus rozdělen? Copak byl za vás ukřižován Pavel?“ Ve jménu jednotlivých osob a proudů a kazatelů se křesťané hádají, místo aby byli všichni zajedno. Bohužel takové roztržky jsou mezi lidmi časté, ba ustavičné; pozorujeme je ostatně právě v tomto čase vrcholících prezidentských voleb; pociťovali jsme je v období tzv. covidu v názorech na závažnost nemoci, vládní opatření a očkování; nakonec i ohledně současné války na Ukrajině a jejich důsledků pro Evropu jsou patrné zcela protichůdné postoje, výklady a návrhy řešení.

Jistěže tato rozdělení mají mnohé důvody. Od minulé do příští středy prožíváme týden modliteb za jednotu křesťanů – právě proto, že křesťané nejen v Korintě, ale všude ve světě byli a dosud jsou rozděleni a snahy o jednotu jsou často nedostatečné i neefektivní. Jsme rozděleni, protože v určitých chvílích jsme nebyli ochotni jednat v lásce a přijímat jeden druhého, vyjít si vstříc, odpustit si, začít pokorně znovu, hledat porozumění a společný jazyk – to bývají příčiny všech rozdělení. Současně však je třeba říci, že jsme rozděleni v zásadě kvůli pravdě – protože nelze si hrát na jednotu tam, kde někdo věří a jiný nevěří v poslání papeže a biskupů, v církev, svátosti nebo působení světců, přímluvu Panny Marie apod. Pokud se někdo jiný prohlásí za chytřejšího a chce trvat na své pravdě, nezbývá, než abychom chránili to, co v Duchu svatém poznáváme, střežíme a prožíváme jako správné. Tak je tomu ostatně i v oněch rozděleních ohledně politiky, hodnocení určitých osobností a situací či morálních postojů – pokud někdo chce tvrdošíjně, ba hloupě setrvávat ve svém klamu – ze strachu, z pohodlí, z pýchy, z potřeby bezpečí a autority – nezbývá, než jej respektovat. A současně doufat v to, co prorokoval Izaiáš v dnešním prvním čtení: „Lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo.“ Kdy se lidem konečně rozsvítí?", ptáme se tolikrát s hlubokým povzdechem a snad i s přetrvávající nadějí…

Evangelista toto proroctví vztahuje na Ježíše, když komentuje jeho veřejné vystoupení v Galileji. Ježíš při něm začíná hlásat: „Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království.“ Ano to je, bratři a sestry, zásadní slovo pro obnovu jednoty, pro příchod světla do temnoty lži, nevědomosti, pýchy, pohrdání a roztržek. Obraťte se: změňte své smýšlení, dejte se na cestu k Pánu, nezůstávejte ve svých kolejích, ve svých urputně zastávaných polopravdách, klamech a bludných zvyklostech života! Ježíš nás tímto naléhavým vybídnutím sjednocuje, protože jako jeden Boží lid můžeme existovat a fungovat jedině tehdy, obrátíme-li se společně k němu, který nás zahrnuje láskou a svým Duchem uvádí do veškeré pravdy (srov. Jan 16,13).

Toto Ježíšovo volání má ovšem velmi osobní podobu, kterou vidíme na scénách povolání prvních apoštolů: „Pojďte za mnou.“ To je cesta obrácení! Jít za Ježíšem! Poslušně, důsledně a celistvě, s ochotou nechat všechno ostatní za sebou. Pojď za mnou! Tam, kde jsi, každodenně, uprostřed toho, co děláš, ať jsi rybář nebo sedlák, Petr nebo Pavel, mladý či starý, muž či žena, úspěšný či neúspěšný, dříč nebo lenoch, chodec nebo cyklista, fousáč nebo holobrádek, ať makáš hlavou nebo rukama, zpíváš čistě nebo falešně, jsi mlčenlivý nebo udřystaný, rychlejší či pomalejší… Jednota neruší naše užitečné a vzácné odlišnosti, naopak je spojuje v tom podstatném: ve společenství s Kristem a v kráčení za ním. Pokud bychom chtěli do dnešního Božího slova zabořit prst a odnést si jasný pokyn, pak nejspíš právě ono: „Pojď za mnou!“

Nu a z toho vyplývá, že každý má začít u sebe. Každý může učinit krůček k jednotě: krůček ke Kristu, krůček k pravdě, krůček k lásce, trpělivosti, pochopení, soucitu a milosrdenství… V tomto společném kráčení s Kristem pak snáze uneseme i každé bolestné rozdělení, lidskou hloupost, tvrdošíjnost, neomalenost, pýchu a sobectví.

P. Vojtěch Janšta