Vítejte na starých stránkách naší farnosti
Nedělní homilie: mše svatá v prožívání trvalém i aktuálním
Sestry a bratři!
Slyšeli jsme evangelium o obsazování míst – což se vzhledem k uzavřeným lavicím (zde) ve farním kostele zdá být velmi aktuální – mnozí před postaveným lešením uvažujete: kam si sednout? Většinou v kostelích nemáme ten problém jako tehdy farizeové, totiž že bychom se hrnuli na přední místa. Snad bychom v souvislosti s porušeným zasedacím pořádkem mohli uposlechnout pozvání hostitele z dnešního evangelia: „Příteli, pojď si sednout dopředu!“ Samozřejmě že účast na mši svaté není o tom, na jaké si v kostele sednu místo; každý se cítí dobře někde jinde. Špatný by byl pouze postoj, s kterým by se někdo schovával vzadu či venku proto, že ho to nebaví, chce to mít co nejsnáze za sebou a nechce se do bohoslužby nijak zapojovat. Ono pozvání „pojď si sednout dopředu!“ totiž ve své hloubce vyzývá, abychom přišli blíž do Ježíšovy přítomnosti, která se nám ve mši svaté tolik otevírá.
Připomeňme si, že mše svatá je Ježíšova oběť na Kalvárii za hříchy světa: je to tedy Kristus přítomný s touž láskou, s níž neváhal obětovat sám sebe na kříži za spásu nás všech! Abychom mohli být účastni tohoto největšího božského díla pro lidstvo, dal nám Bůh mši svatou: eucharistickou blízkost svého Syna, v níž je jeho oběť za lidstvo přítomná konkrétně pro nás. Tak můžeme ustavičně čerpat z darů, které nám Kristus Pán poskytuje ustavičně až do konce světa. Proto věřící už od raných dob odpovídali na tuto Ježíšovu přítomnou lásku tak, že přinášeli ve mši svaté různé dary: chléb, víno, květiny, olej, ryby, sýr, ptáky, potřeby pro bohoslužbu a pro lidi v nouzi. Tyto dary byly postupně stále více peněžité. To znamenalo: jestliže Ježíš se mi daruje s tak velikou láskou, potom ani já nepřijdu s prázdnou, ale daruji mu něco ze svého, abych se mu v denním životě a ve službě druhým mohl stále více láskou podobat. Tento zvyk se nám zachoval dodnes: při bohoslužbách vybíráme do košíčku na potřeby farnosti nebo na chudé, potřebné či ohrožené lidi světa. A současně necháváme sloužit mše za své blízké nebo vzdálené, zemřelé i živé. A výrazem toho, že chceme Kristu něco ze sebe darovat, je i ono mešní stipendium, tedy dobrovolný finanční příspěvek, který dotyční z rodiny, jež „má mši“, darují sloužícímu knězi, tzn. pro potřeby církve. Tak plody mše svaté přinášejí užitek 1. celé církvi, protože jde stále o jednu oběť Kristovu (modlíme se za papeže, biskupy, živé i zemřelé věřící i nevěřící, potřeby světa); 2. těm, za které se mše svatá slouží – tedy na úmysl konkrétní rodiny či skupiny; 3. jde o osobní užitek pro všechny, kteří se mše svaté zbožně účastní se svými modlitbami. Kristova oběť zpřítomňovaná na oltáři má nesrovnatelnou hodnotu a sílu v porovnání s jakoukoli jinou soukromou nebo i společnou modlitbou věřících.
Vraťme se k těm dnešním prvním či posledním místům dnešního evangelia. Vězme, že Ježíš sám se posadil či lépe postavil na poslední místo: totiž na strašlivý popravčí nástroj kříže. Nemohlo být poslednější a opovrhovanější místo v celých dějinách světa… A právě zde nejvíce platí, co Ježíš dnes vyslovuje: „Kdo se ponižuje, bude povýšen.“ Kříž se stal znamením a místem Boží slávy a vítězství. Ale pozor: záleží na každém z nás, zda Krista z toho posledního místa kříže pozveme na první, nejdůležitější místo ve svém životě! Náš Spasitel si nikdy nevybírá přední místa světa: ty halasné, zábavné, atraktivní a efektní pozice, na něž se tak často cpou ti, kteří chtějí mít světský úspěch a popularitu. Kristova moc a přítomnost bude vždy poněkud skrytá, tak jako je skrytá láska opravdově se milujících osob, která nepotřebuje veřejné rozkřikování a mediální publicitu. Proto i eucharistie bude pro nás ve své hloubce vždy ukryta pod závojem obyčejnosti a jakési odstrčenosti. Slýcháváme: „Nač chodit do kostela? Mne to tam nebaví, je to dlouhé, nudné, pořád dokola…“ Jenže skrytá láska se nezaprodá povrchnímu a vrtkavému smýšlení nejen dnešního světáctví. Autor listu Židům nám dnes připomněl, že naše víra není prožitkem hromobití, ohně a kouře jako kdysi s Mojžíšem na Sinaji; a přitom ve své skrytosti je to přítomnost celého nebe, shromáždění andělů, spasených duší, Boha soudce, Ježíše Krista… to je omračující a uchvacující síla Boží milosti, kterou je člověk pozván zakoušet! Jak jsem už zmínil, odjíždím na pouť do Medžugorje a mnozí také víte, že právě na tomto místě jsem prožil zásadní impuls pro své kněžské povolání. Bylo to při tichém a obyčejném pokleknutí při společné večerní adoraci – navenek nic okouzlujícího; vnitřně nepopsatelná krása božského bohatství. Jeden středoškolák mi vyprávěl, jak se ho nečekaným způsobem dotknul Bůh, když s malou skupinou dalších věřících studentů a vyučujících vstoupil při nějaké cestě na zahraniční pobyt do jednoho neznámého kostela. V tichosti pokleknul, a najednou se čas zastavil a Pán skrytě, úchvatně a nezaměnitelně promlouval k jeho srdci… V tichu jednoho pomíjeného kostela, kolem něhož se zběžně prochází… Bratři a sestry, to je pozvání Krista eucharistického! Máme zde mše svaté nejen v neděli, ale i ve svátky a pravidelně i ve všední den, farní kostel je navíc ustavičně otevřen k modlitbě. Najdeme si čas na kdeco od práce přes koníčky až po tupé a bezkrevné civění do obrazovek; nenašli bychom chvíli, v níž bychom Pána aspoň na okamžik, na půlhodinku, hodinku, pozvali na přední místo svého života, do středu svého srdce??!! Tak budeme blahoslavení, protože – rovněž podle slov dnešního evangelia – on nám to zdánlivě nemá čím odplatit dle logiky světa: vzrůstem slávy, peněz, zábavy, světské moci… ale dostaneme odměnu jeho lásky a věčného života!
Mohli byste si pomyslet, že hovořit takto o síle a kráse eucharistie je poněkud provokativní právě v době, kdy končí v Bělé pravidelné úterní bohoslužby. Ano, je to vždycky smutné a bolestné, když se někde ruší mše svatá. Církev ovšem dobře pamatuje na jedinečnost mše, a tak kněžím ukládá, aby sloužili mši svatou jedenkrát za den, tedy aby byla vrcholem dne, aby nezevšedněla a aby k ní směřovalo všechno, co kněz ve svém životě a službě prožívá. Druhá mše svatá za den (případně třetí, úplně výjimečně čtvrtá!) má být sloužena, jen když je to opravdu potřeba (pohřeb, svátek, plný kostel, do kterého se všichni věřící nevejdou). I věřící se někdy účastní dvou mší za den, je-li to potřeba: v takovém případě platí, že mohou přistoupit i podruhé ke svatému přijímání, pokud ovšem jsou na té druhé bohoslužbě přítomni od začátku až do konce. Ale je to vždycky výjimka. Je třeba si přiznat, že jako všude i v Bělé ubývá věřících, klesá zájem o mše svaté i o úmysly za rodiny zemřelé i živé. Nechtěl jsem dělat změny v prvních letech svého působení ve farnosti; nyní po pěti letech jsem se rozhodl, že jednu mši svatou v týdnu ve filiálním kostele zruším, protože sloužím ten den (rovněž jedinou mši v týdnu) v Závadě a potřebná důležitost této druhé bohoslužby se vytrácí. Jistě i pro pár lidí by se dalo sloužit, lze namítnout. Ale mše svatá je také shromážděním věřících, a pokud kněz koná mši svatou druhou či třetí, má to být vždy pro výraznější potřebu církve. Navíc v úterky probíhají různá kněžská setkání a stále obtížněji se zařizuje zastupující kněz, který sem pak jede sloužit pro hrstku lidí… Starostlivě vnímám, že to některé z vás mrzí a že je to krok bolestný. Nabízí se možnost nechat se dovézt do sousedních vesnic ke mši svaté; také je možné se sejít zde v kostele k modlitbě růžence, adoraci Krista ve svatostánku nebo jiné pobožnosti, k niž jsem také ochoten přijet. Kéž nás tento úbytek bohoslužeb přivede naopak více k touze účastnit se Kristovy Nejsvětější oběti ve dnech, kdy mše svatá slouženy jsou. Vždyť mnohokrát je bohužel účast na všedních bohoslužbách ve všech kostelích farnosti nevalná! Kéž má tento z mého pohledu potřebný krok za následek horlivější účast na mších, a tím více plodů eucharistické oběti pro nás i pro naše blízké a bližní!
P. Vojtěch Janšta
